Jaké je Japonsko a jací jsou Japonci

6. července 2008 v 22:49 | Vojta |  Aktuálně
Na tohle se mě všichni ptali, jen co jsem přiletěl do Tokia a sotva se zde usadil a já tehdy naštěstí mlžil a říkal nevím a vlastně pořádně nevím ani teď. Ale můj pobyt v Japonsku skončil a já cítím povinnost zkusit napsat "jaké to tam vlastně je" a tím důstojně ukončit celý tenhle blog. Asi nemá smysl psát všeobecně známá fakta, jako že je Japonsko konstituční monarchií a že se zde jezdí vlevo, takže jdu rovnou napřeskáčku k postřehům jiným (bohužel je toho tolik, že se sem vejde jen zlomek). >>>
 

Pár závěrečných postřehů…

6. července 2008 v 22:38 | Veronika |  Aktuálně
Starší generace
V pondělí 17. září byl státní svátek, den starší generace. Je sice moc pěkný, že tady kvůli tomu mají volno, ale reálně se ke starým lidem nechovají nic moc. Sice je fakt, že v práci se starší kolega nikdy nemýlí a dosáhne vždy povýšení dříve než mladší (tenhle princip seniority se snaží Japonsko trochu rozvolnit, ale stále platí, že ve státní správě může být nadřízený pouze osoba věkem starší než podřízení, takže když povýší váš vrstevník, vy máte padáka, vážně).Ale na druhou stranu, v zemi, kde se lidé (ženy) dožívají nejvyššího věku na světě a v rádiu se chlubí, že je tady více jak 30 000 stoletých, nikoho ani nenapadne, že by takovou stoletou babičku mohl pustit sednout v MHD. Ta babička se taky zlostně nerozhlíží, spíš tak jako omluvně stojí v rohu, že je pomalá a překáží. Nedávno na tohle téma psal úvahu v novinách Japonec žijící v USA, psal, že jen v Japonsku roste úrazovost důchodců v MHD, jelikož ty náhodou sedící se chystají na vystupování za jízdy, aby nepřekáželi a upadnou… Taky ten člověk zmiňoval další ve skrze japonský fenomén, vůbec bych si to sama neuvědomila, i když se to děje dennodenně: po nastoupení do výtahu je zde slušností okamžitě zmáčknout tlačítko na zavření dveří (dveře se zavřou dříve asi o 5 sekund než automaticky), já na to většinou zapomenu a pak na mě někdo zlostně pohlédne a udělá to za mne. Ve výtahu to teda vypadá, že každý Japonec děsně pospíchá a nemá ani vteřinu nazmar, pak ale člověk dojde k první cukrárně, restauraci či nějakému zřejmě vyhlášenému podniku a před ním se vine pěkně dlouhá fronta lidí, kteří stojí na ulici a čekají, až ti vevnitř dojí a uvolní jim místa (tohle jsem osobně absolvovala naštěstí jen jednou s japonskou rodinou, sama bych se na to vykašlala). Taky jakékoliv vysvětlování zabírá více času než by člověk čekal. Na jednoduchou otázku se člověku dostane sáhodlouhého výkladu (když jsme byli na Hokkaidu, youth hostel na poloostrově Shiretoko pořádal každý večer více jak hodinové přednášky, jak se dostat na nejbližší vrchol…). Je to leckdy fakt jak z filmu Ztraceno v překladu, kdy při natáčení reklamy se režisér japonsky půl hodinu rozčiluje, vykřikuje a pak to americkému herci přeloží jako jednoslovný pokyn. >>>

Jižní Korea - díl II

11. září 2007 v 7:22 | Vojta |  Jižní Korea
(pokr.)
Wando
Menší přístav, kterej využíváme jako tranzitní místo při cestě na ostrov Jeju. Opět není jasný, jestli náš motel Zeus není spíš hodinovej, na patře se totiž nachází automat pro prodej vibrátorů a dalších veselých předmětů. Klíč od pokoje máme v ruce opět zhruba za deset sekund po zahalekání "hello" do okýnka recepce (pán spal).
Jinak nás zaujalo sušení ryb na nábřeží (masařky měly opět hody) a zřejmě čerstvě zprovozněná svítící fontána s nevyzpytatelně vystřelujícími gejzíry vody - velkým hitem se ukázalo být nasazení umělohmotného kužele (pro uzavírku silnic) na trysku, kdy pozdější proud vynesl kužel elegantně do desetimetrové výšky, to ze veselého pištění všech přihlížejících. >>>
 


Jižní Korea - díl I

11. září 2007 v 7:05 |  Jižní Korea
Úplně na začátku jsem měl v úmyslu napsat varování "nelítejte s NWA" (to díky jejich tzv. bezpečnostním standardům, který jsem ale čtyřikrát pocítil na vlastní bílou kůži minimálně trochu jako diskriminační), ale nebudu vás s tím zatěžovat a s NWA si to vyřídím soukromě.
Jsem v pokušení napsat, že Jižní Korea je někde mezi Čínou a Japonskem, ale tohle srovnání by se dalo označit (asi právem) za povrchní a nebyli by z něj dvakrát nadšený Korejci, o Japoncích snad ani nemluvě. Nicméně na vlastní oči jsem viděl, že asijský tygr skutečně skočil a tak se ve větších metropolích nabízí srovnání s Japonskem před x-roky (mnoha věcmi se Korejci nechali od východního souseda minimálně inspirovat).
Na rozdíl od Japonců Korejci skoro nefotí. Pokud ano, často jsou k vidění kterak se táhnou se stativem i pro velmi malý foťák - důvodem jsou autoportrétní fotky (Japonec by někoho poprosil, Korejec postaví stativ). Oproti Japonsku tu nejsou ani skoro žádný motorkáři (možná na ně dojde, teď tu jezdí jen mopedy). Většina lidí, se kterými jsme se bavili, zná Čechy, nebo alespoň Československo. Korejci jsou přátelští, sami nabídnou cizincovi pomoc; na zaplivaném autobusovém nádraží nás kolikrát překvapil frází "May I help you?" člověk působící prvním dojmem jako bezdomovec. Několikrát jsme dostali od lidí žvýkačky, jednou dokonce oplatky (ale ne, nevypadali jsme tak zbědovaně). >>>

Hokkaido - díl 6

21. srpna 2007 v 16:56 | Vojta |  Cesty po Japonsku
(pokr.)
Abashiri
Přesun do města s vyhlášenou věznicí; něco jako je pro Amíky Alcatraz, je pro Japonce Abashiri. Na přestupu v Utoru běžíme na chvíli na pobřeží obdivovat skalní útvary a cestou sledujeme porouchanej stroj na sušení ryb - je to takovej řetízkáč, na kterej se zavěsí ryby. Dokud se ryby točej, je všechno v pořádku, jenže teď se něco stalo, stroj přestal točit, ryby smutně visej, jsou na nich barevný masařky a chlapík sedí u stroje a má v ruce kombinačky. >>>

Hokkaido - díl 5

21. srpna 2007 v 16:56 | Vojta |  Cesty po Japonsku
(pokr.)
Shiretoko
Původní obyvatelé Hokkaida Ainové nazývali tenhle 70km cíp vybíhající do Ochotského moře (ze kterého už lze dohlédnout Rusko) koncem světa a je to tak dodnes. Začíná to vlastně už na přestupu z motoráčku na bus ve městě Shari, ve které i Lonely Planet doporučuje pobýt jen v případě, že vám ujede přípoj a musíte tu nocovat. Je to prostě mrtvý město, kde je teď navíc před stanicí JR výheň a my máme deset minut na nákup jídla, protože dál už nekoupíme nic. >>>

Hokkaido - díl 4

21. srpna 2007 v 16:56 | Vojta |  Cesty po Japonsku
(pokr.)
Akan
Tenhle hostel, šest km vzdálený od údajně nejhezčího japonského jezera Mashu, je konečně klidný a naprosto komfortní: provozuje ho už 35 let otec se synem, syn mluví dobře anglicky a hlavně poradí, dá mapku a vyzvedne vás autem zadarmo na nádraží (a je jedno, jestli jste zrovna přijeli, nebo odjíždíte, nebo se jen potřebuje dostat z výletu od vlaku zpět do hostelu). >>>

Hokkaido - díl 3

21. srpna 2007 v 16:56 | Vojta |  Cesty po Japonsku
(pokr.)
Kushiro
Megapřesun na jihovýchod Hokkaida, do mokřadního parku Kushiro. Za osm hodin s několika přestupy 500 km. Hned na začátku přistupuje do busu Japonec s oblečenou blonďatou panenkou a sedá si za Veroniku. Panenku natáčí tak, aby viděla z okna, občas jí něco potichu povídá a sem tam jí upraví i vlasy, trochu morbidní podívaná. V Asahikavě trávíme hodinu čekáním na přípoj na pěší zóně. Jsou tu většinou nahé sochy, dva pánové s klepety vybírající celkem nesmyslně do pytlů uschlé listí a do toho hraje bez přestání dokola zřejmě reklamní smyčka, ampliony jsou tu všude, což je opět zvukový zamoření - k čemu je dobrá pěší zóna, když vás z ní vyhání kolotočové melodie a Šmoulí hlasy? >>>

Hokkaido - díl 2

21. srpna 2007 v 16:55 | Vojta |  Cesty po Japonsku
(pokr.)
Daisetsuzan
Vstříc dalšímu národnímu parku severním směrem nejdřív UFO-vlakem a v Asahikawě pak přestup na bus jedoucí dál do hor. Asahikawa, původně ainská usedlost, je druhé největší město Hokkaida: žije tu asi tři sta tisíc obyvatel, je tu ústředí druhé divize severního vojska japonské armády (pardón, vlastně sebeobranných sil) a letiště, ale na mě přesně tohle místo působí velmi neveselým dojmem, všude je vidět, jak je město mladé a obydlené spíš plánovitě než přirozeně. Ulice zařezávají v pravých úhlech a nejširší třídou se při dobré viditelnosti dá dohlédnout přes nekonečná rovná pole za městem až k horám parku Daisetsuzan. Vůbec mi není jasný, co bych tady dělal, resp. jak bych tady žil. Můj dojem potvrzují dvě japonská nej - padá tady nejvíc sněhu a byla tu naměřena nejnižší teplota (-41°C). >>>

Hokkaido - díl 1

21. srpna 2007 v 16:54 | Vojta |  Cesty po Japonsku
Ačkoliv zabírá nejsevernější ostrov Japonska pětinu území země, žije v něm pouhých pět procent obyvatel. Drsná dlouhá zima, kdy sem vanou větry ze Sibiře a teplota klesá až k mínus 30 a krátké léto, kdy se rtuť vyšplhá na 30. Dlouhé vzdálenosti mezi jednotlivými městy a místy. Kry Ochotského moře a činné sopky. Důstojné štíty hor, soutěsky, jezera a na podzim kouzelně zbarvené listí…
Japonci sem zavítali už v sedmém století, ale ostrov jim připadal nehostinný a příliš vzdálený, takže se stal po dvanáctém století domovem národa Ainů, kteří svou fyziognomií mají blíže spíš k bílé rase, než Japoncům. V polovině 19. století sem ale Japonec zavítal opět, zkonfiskoval Ainům jejich půdu, omezil jejich právo na lov a rybaření a nuceně je asimiloval.
My strávili na Hokkaidu 16 dnů, během kterých jsme projeli šest národních parků. Upřímně řečeno, návštěva Hokkaida je záležitost poměrně drahá a to jsme si ani jednou nepůjčili auto. Nicméně díky tomu se nám ale např. podařilo (samozřejmě nechtěně) spatřit medvěda. >>>

Kam dál