Neděle 24.12. – na štědráka v japonský rodině

27. února 2007 v 7:12 | Vojta
Ráno jsem přetáhnul do počítače z cédéčka koledy, uvařili jsme čaj a pomalu se začali chystat na oběd do japonský rodiny. Pozvala nás tam Veroniky kámoška Chisa, která dělá na japonský ambasádě v Praze. Píšu kámoška, ale holky se viděly tak dvakrát na oficiálních akcích, čili ze strany Chisy jsme to brali jako docela odvaz, takhle si domu k rodičům přitáhnout dva cizince.
Na Shinjuku jsme přestoupili a se zpožděním jeli dál a dál, vysokou zástavbu pak začaly střídat nekončící plochy přízemních domků a na nějaký stanici (myslím že Kichijoji) jsme měli sraz s Chisou, její ségrou a ségry kámoškou z Tajwanu. Pokračovali jsme pěšky asi dvacet minut příjemnou čtvrtí (evidentně čtvrtí "lepší"), byl krásnej den a na jezírku vedle parku jezdili rodiče s dětma ve šlapacích labutích.
Přišli jsme pak k domu s Mercedesem na dvorku, vešli dál a v předsíni už nás vítal pan a paní S., na první pohled milí lidé. Obavy s pojídání napůl živé chobotnice vzaly rychle za své, rodina žila několik let v Německu, takže byla na zdejší poměry velmi západní. Podávalo se větší množství chodů, ze kterých nás zaujalo zejména suši ve volné (tedy nesrolované) verzi, tzv. chirashi zushi. Pan S. mluvil docela dobře anglicky (německy asi ještě líp, ale na to jsme si kromě pár frází příliš netroufli) a jelikož je prezidentem firmy obchodující s vínem, popíjeli jsme kvalitní značky. Pak se ale trochu zpronevěřil etiketě, totiž pořadí pití alkoholických nápojů, protože se debata stočila na pivo versus hapošu (což je napodobenina piva). Pan S. nelenil a přitáhnul pár plechovek za účelem degustace. Pak se ale zase pokračovalo ve vínu, z cédéčka do toho hrála tiše vážná hudba a v jedné chvíli jsme zbystřili a bodejť by ne, byla to Dvořákova Novosvětská.
Díky jazykovým trablům občas docházelo k úsměvným příhodám - Chisa sice dávala na otce pozor, ale přesto ho např. v tomhle úplně neuhlídala: šlo o to, že jsme se Chise snažili vysvětlit, proč se na ní třeba v Praze dívaj prodavači skrz prsty. Oni tě nejsou s to odlišit od Vietnamců, vůči kterejm maj ještě z komunismu lehkou averzi, jsme jí říkali. A pan S. dost nečekaně dodal (přeloženo) "já taky nemám rád, když visej před oknama." Jak se k tomuhle dostal, to nikdo netušil, zřejmě došlo v několikanásobné chybě. Chvíli panovalo rozpačité ticho, ale pak se tomu všichni zasmáli.
V jednu chvíli jsme s Veronikou téměř současně zjistili, že pod jídelním stolem je v podlaze topení, takže jsme si nenápadně sundali mikropantofle a hřáli si chodidla. Hostitelé si toho samozřejmě všimnuli, takže jsme jim to topení pochválili a pan S. říkal "my se tady občas sejdeme se sousedy, pijem víno a pak se tady na tý podlaze natáhnem a spíme na ní." A paní S., pozorujíc jak si manžel dopřává vína podotkla "on si tady vždycky dá víno, pak si pustí televizi a usne před ní."
Taky jsme si povídali o čaji a nějak jsem se dostal k tomu, že jsem zmínil druh kokeicha a debata pak nabrala na obrátkách: ukázalo se, že nikdo z rodiny tenhle čaj nezná, až jsem začal mít obavy, jestli jsem si ho nevymyslel. Tři členové rodiny odběhli někam do útrob domu, aby se vrátili s databankami obsahující zřejmě i encyklopedii. Musel jsem pak na displej naťukat přesnej název čaje, ale přístroj nic. Pak jsme se nějak dobrali toho, že ten čaj fakt existuje a já tím pádem stoupnul v ceně - paní S. mi nabídla předvedení zjednodušené verze čajového obřadu, na což jsem rád kývnul.
Musím přiznat, že jsem obřad neznal a byl jsem teda překvapen, co že mám vlastně vypít; v malé mističce paní S. rozšlehala dřevěnou metličkou zelený čaj, ale s velmi malým množstvím vody. Vznikla tedy kaše, kterou jsem doufal, že ještě zaleje vodou, leč nestalo se tak a tuhle kašičku jsem musel vypít, na tři zátahy. Šlo to, i když to bylo podle očekávání hořké.
Od stolu s jídlem jsme se pak přesunuli na sedací soupravu, dali si čaj a zákusek, udělali na několik foťáků obrázek na památku a začali pak přemejšlet, jak se v rámci etikety rozloučit, nevěděli jsme, jestli tady už nesedíme moc dlouho, nebo naopak málo, jestli můžeme říct "tak my už jako jdeme" nebo jestli to musí navrhnout oni, ale S.-ovi to pochopili krásně a než jsme je stačili zadržet, začali nám třem hostům balit vánoční igelitky s mandarinkama, vínem, čajem atd.
Bylo to dojemné a zpětně vzato to byl i úplně nejlíp strávený čas na štědrý den tady v Japonsku. Loučili jsme se v malý předsíni a paní S., která tolik nevládla angličtinou nám tiskla ruku a říkala "kommen".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama