Pondělí 1.1. – přes Himeji do Osaky

28. února 2007 v 14:25 | Vojta |  Cesty po Japonsku
Na Nový rok jsem si zaplatil pravou japonskou novoroční (rozuměj opět opulentní) snídani a i tady v hostelu to byla pastva pro oči, fakt nádhera, ale nebudu zapírat, že s některými částmi jsem měl hodně co dělat (no, taky se mě ptali dvakrát, jestli chci fakt pravou japonskou novoroční snídani), zápasil jsem s tím jídlem snad hodinu, ale všechno se do mě prostě nevešlo a pro každej případ jsem si pak dal ještě studené saké, kterým se ostatně začínalo. A v době, kdy v Čechách kulminovaly novoroční oslavy, jsem se už plavil zcela bez kocoviny trajektem na pevninu, do půlmilionového města Himeji.
Na stanici JR nebyla jediná volná schránka na velkej batoh, takže všechno jsme museli vybalit, přendat do boxu a jít i s batohem (což se hodilo, protože zase byla zima, jak jinak, a batoh přece jenom trochu hřeje záda). Cestou ke hradu sledujeme v pasáži vystoupení pěti bubeníků na tradiční bubny v kostýmech, jedna hráčka, asi padesátnice, má trochu účes ala punk.
Pokud někdo nemá moc času na hrady, tak se jako nejreprezentativnější doporučuje Himeji-jo, tedy hrad v Himeji, kterému se vyhnula válka a jehož současná podoba by měla údajně být z roku 1580, ale třeba v souvislosti s hlavní pětipatrovou věží je potřeba zmínit generální rekonstrukci z roku 1956 - z dokumentů se zdálo, jako by věž stavěli skoro znovu… A že je svátek, je vstup zdarma (taky je tu hlava na hlavě).
Gró prohlídky je zmíněná věž, do který se ale plazí nekonečný had lidí, navíc vstup je jen po přezutí. Za tím účelem je u vchodu a východu četa zřízenců, který rozdávají pantofle a igelitky na boty. Do posledního patra zřízenec pouští lidi asi tak po padesáti. Schody tam vedou značně strmý a proti nám jdou zrovna dolů lidi - jedna rodina strká před sebou (po schodech směrem dolů!) asi tak tříletou bosou holčičku, která se na těch velkejch schodech zastavila a upřeně na nás, bělochy, zírá.
Z věže je ovšem pěknej výhled na město a zajímavostí je taky umístění chrámu Osakabe (no, ono se jedná spíš jen o jakýsi "oltář") do posledního patra; před hradem stál totiž na vrcholku kopce tenhle chrám, kterej byl poté kvůli stavbě hradu zbořen, ale po tom, co místo stihla klatba, byl vrácen zpět na původní místo, i když tedy o něco výš.
Spěcháme, chceme ještě stihnout chrámový areál Mountain Sosha (a večer dojet do Osaky). Jede se tam přes velkou část města a pak ještě lanovkou nahoru. Historie Mount Soshi se datuje od desátého století a jde o seskupení asi deseti chrámů a dalších drobných staveb v dosti členitém terénu porostlém vzrostlými cedry. Je to tady krásný a magický a díky tomu se tady asi taky natáčel Poslední samuraj s Tomem Cruisem. I zde je vstup díky svátku zdarma, ale je půl čtvrtý, čili lidi areál spíš už opouštějí, protože tma se udělá co nevidět. Což se pak i stává, ale to už jsme tady skoro sami a konečně se dostáváme po půl hodině dosti svižný chůze k placu, kde jsou tři obrovský chrámy umístěný do tvaru U. Je už šero, úplný ticho a na střechách klášterů leží sníh. Fotit se moc nedá, ale je jasný, jak tohle místo musí bejt oblezlý během dne a v sezóně.
Pak odněkud zaječí motor a objeví se auto, ze kterýho zřízenec ukáže ruku a významně si klepe na hodinky. Jdeme teda rychle k lanovce, i když jsme se už dole kvůli nedostatku času (na celej areál jsou potřeba tak dvě hodiny) rozhodli, že necháme ujet poslední a dolů půjdeme po cestě pěšky, kde je cesta ale jen tušíme. Cestou kolem stříšky s velkým zvonem se zastavujeme a společně natahujeme provaz. Rána je to ve ztichlém areálu jak z děla, ale kdoví, třeba nám přinese štěstí, říkáme si. A to fakt vzápětí přináší: dobíháme poslední lanovku dolů, dnes maj kvůli svátku zřejmě mimořádně prodlouženou dobu. Jsem za to vděčnej, protože netuším, jak bysme hledali ve tmě a zimě několikakilometrovou cestu dolů z kopce do města.
Dojet vlakem do Osaky je pak hračka, i když jsme grogy. V osackým metru si připomínáme, jak je v porovnání s vlakama drahý. Čeká nás noc v hostelu umístěným přímo v novým a obrovským stadionu, ve třetím patře, všude jsou koberce a hodně místa, přijetí je slušné, ale o poznání vlažnější než Hočiminovo v Miyajimě (o Shodo-shimě ani nemluvě). Nevadí, navíc je zase volnej pokoj jen pro dva, s koupelnou, což je skvělý, ráno nás čeká Nara.
FOTOGALERIE >>> klikni ZDE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama