Neděle 4.2. – muzeum Miraikan

2. března 2007 v 11:37 | Vojta
Národní muzeum vědy a inovací Miraikan máme přes ulici, koukáme na něj denně z balkónu a až doteď jsme si říkali "tak někdy", ale teď se k nám dostal zadarmo jeden lístek, kterému dnes končila platnost a nebylo tedy zbytí.
Muzeum sídlí jak jinak než v nové osmipatrové budově elegantního tvaru (otevřeli jí před pěti lety), jejíž poznávacím symbolem je jakoby zvětší části dovnitř zapadlá koule o průměru tak 15 metrů - v ní je planetárium, nebo spíš simulátor vesmíru, Gaia, který různými triky umožňuje promítnout do prostoru na pět miliónů hvězd. Jinak exponátů je uvnitř muzea hromada a není v silách laika tohle kvantum během jednoho půldne přečíst, ošahat, pochopit a zažít, i když všechno je hodně interaktivní, čili zajímavý i pro menší děti. Takže rozdělení expozic na sekci roboti, nanotechnologie, mikrozařízení, supravodivost, inovace (ve fyzice, chemii, lékařství…) a další bych nechal být a spíš vytrhnul z kontextu jen něco bizarnějšího.
Třeba hned v podlaze u vstupních dveří je 198 světel, který jsou propojený přes web muzea a je teda možný je odkudkoliv na světě přes internet zapínat či vypínat (nad podlahou je zřejmě webkamera, čili změna je hned vidět, ale je jasný, že se o světla přetahujete s celým světem).
Hned za vstupem je v obrovský, přes několik pater prostupující, hale zavěšena v prostoru půldruhé tuny vážící maketa zeměkoule Geo-Cosmos, v průměru šest a půl metru. Tahle maketa je pokrytá milionem LEDek (každá jednotlivá LEDka pokrývá ekvivalent 20 km2 povrchu země) který signalizují klimatická data získaná z pěti satelitů. A hraje k tomu speciální hudba nazvaná "hlasy země a vesmíru", která je generovaná přes směr a rychlost větru, množství slunečního záření a teplotu - za tím účelem jsou na střeše Miraikanu speciální senzory. Pod touhle zeměkoulí je několik gaučů, na který si lze lehnout, dívat se na maketu a poslouchat hudbu z vesmíru. Taky bylo tady dole speciální čtyřnápravový osobní auto, který mělo elektromotory umístěný zvlášť u každýho kola.
Co dál?
Ve třetím patře jsme byli svědky vystoupení robota Asima; na roboty se dívám trochu skrz prsty, ale Asimo mě dostal, když vypochodoval zpoza závěsu a nonšalantně si vykračoval k moderátorce a cestou občas někomu pokynul. (A když jsme se před ním těsně před zavřením muzea fotili a on přitom občas udělal nějaký gesto, nevěděl jsem, co si o tom myslet a radši jsem na jeho adresu nic neříkal.)
Šáhli jsme si na terapeutickou hračku-robota Paro, jinak tulení mládě, který podle doteku různě reagovalo včetně zvuků.
Pomocí elektronického mikroskopu a speciální myši jsem se snažil vsunout nějakou mikročástici někam dál a nahoře mi běžel časovej limit.
Podívali jsme se na model "Shinkansenu" (tady správně Miraikan Maglev) jezdícím na magnetickém polštáři po dvacetimetrové dráze.
Starší vědec vysvětloval hloučku diváků taje na téma "proč prochází elektrický proud polyacetylénovou fólií".
Od dobrovolníka jsme si nechali vysvětlit na mechanickém modelu 5 x 5 metrů jak funguje internet, ale protože tam běhaly po železných drahách s rachotem černobílé koule, moc ho nebylo slyšet.
V sekci trenažérů jsme se pokochali, jak dítě řídí virtuálního koně - vejralo na monitor, kde běžel kůň a tahalo s vervou za obyčejné provazy jdoucí odněkud zpod monitoru. Vedle něj zase nějaký dítě řídilo jedoucí virtuální hrníček a ten ovládalo pomocí naklánění asi půlmetrovýho hrnku skutečnýho.
Nechali jsme si surově rozkouskovat na plátno obličeje a těla speciální kamerou, sedíc přitom na otočné pohovce.
Neměli jsme sílu vystát frontu do speciální kabiny pro deset lidí; tahle kabina měla simulovat, co vidí a jak se asi tak cítí robot se šesti nohama vyslanej do nějaký mise. Obsluha za tím účelem skutečnýmu robotu vně simulační kabiny různě stavěla předměty do cesty a občas ho vylekala třeba tím, že mu z ničeho nic dala před oči malou hračku tuleně (jenže když jsme online viděli, jak lidi uvnitř kabiny nadskočili, zřejmě to robot vidí trochu jinak).
Okoukli jsme skutečný raketový motor a zutí vlezli do kabiny ponorky, kde to po všech těch zutých nohách strašně smrdělo.
Strčil jsem ruku do čtečky, která mi z dlaně přečetla DNA (tomu bych ale úplně nevěřil).
Dál nějaký dítě rozebíralo trup lidskýho těla (asi špatně, protože drželo v ruce játra, který se tam jaksi už nechtěly vejít) a holčička vedle s přísným výrazem skládala dohromady vnitřek hlavy a maminka jí přitom pomáhala a držela kus mozku.
Vlezli jsme do kabiny kosmický lodi, kde nám další dobrovolník s chutí vysvětlil, jak je složitý ve stavu bez tíže jít na záchod.
Za rohem prováděl hlouček dětí na trenažéru operaci pomocí laparoskopie, kluk s kšiltovkou ovládající joystik si přitom ani nesundal baťoh (nechtěl bych se jim dostat do spárů).
No, planetárium Gaia a plno dalších atrakcí už jsme nestihli, ale to ani nešlo. Muzeum si toho asi je vědomo a prodává celoroční permanentku, která není ani nějak zvlášť předražená. Veronika říkala, že jí využívá syn indickýho spolužáka Ashutose (kterej tady má celou rodinu). Synek prej permanentně přebíhá mezi bytem a muzeem; jakmile se mu něco nezdá, běží si to nastudovat na internet a pak zase zpátky do muzea. Ti ho tam musej mít asi rádi, rozumbradu jednoho.
FOTOGALERIE >>> klikni SEM
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 luxus luxus | Web | 3. dubna 2007 v 13:11 | Reagovat

nic moc to tu nemáš dej sem toho víc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama