Sobota 24. – pondělí 26.2. – s Artěkem na lyže do Shiga Kogen

30. března 2007 v 7:49 | Vojta |  Cesty po Japonsku
Hm, tohle byl teda zážitek… Akci pořádalo JASSO, neboli Japan Student Services Organization. A protože, jak říkal v žertu už nevímkdo (Gorbačov a myslel to vážně?), je Japonsko nejlépe fungující socialistickou zemí na světě, byl zájezd díky různým dotacím a slevám velmi levný, i když už hned na začátku musím říct, že se nesl ve velmi chaotickém duchu.
Propozice byly jasné a srozumitelné (a hlavně vytištěné v japonštině i angličtině, pět stránek toho bylo): sraz je 24.2. v sedm ráno na placu před kolejema. S sebou doklad o zaplacení a pár osobních věcí (oblečení na lyžování, lyže či snowboard, to vše se mělo půjčit až tam). Přesto byla na páteční večer svolána speciální porada, účast nutná. Měl jsem neurčitý pocit, že tam asi není potřeba chodit, ale nakonec jsem tam byl rád, moc jsem se nasmál.
V přesile byli zástupci JASSO a cestovky, která akci spolupořádala. Nás účastníků bylo s bídou deset a to přesto, že nás jely dva vytížené busy. Ale zpátky ke schůzi, zástupkyně cestovky četla japonsky po odstavcích vytištěné propozice a někdo z JASSO to volně překládal do angličtiny. Takhle jsme se prokousali po necelé hodině textem a následovala diskuse, kdy se buď lidi na něco ptali, nebo druhá strana vždy vyrukovala s nějakým dodatkem. Tak např. nás varovali, abysme nenechávali svoje věci bez dozoru a taky otevřená okna do pokoje, protože jinak se může stát, že se k nám vloupou opice a něco nám seberou, pochopitelně zejména jídlo. Tak to jsme se srdečně nasmáli.
Druhý den jsme odjeli s více než půlhodinovým zpožděním, čili o proslulém "just-in-time" nemohla být vůbec řeč. Cesta byla dlouhá necelých 400 km a autobus jí jel bezmála šest hodin, v Tokiu i na dálnici byly šílený zácpy. Hned na prvním kilometru dálnice student-zástupce JASSO zapojil mikrofon a Artěk mohl začít; každej se ostatním představil, řekl pár slov a všichni mu pak zatleskali, celý to bylo prudce pozitivní a my se začali s Veronikou trochu ošívat, tomuhle jsme už odvykli. Cestou nebylo po sněhu ani stopy, ale za Naganem se při pauze na oběd strhla pravá vánice - studenti ze subtropů se začali na parkovišti u busu zuřivě fotit, protože viděli poprvé padat sníh. Na posledních dvacet kilometrů si řidič nasadil řetězy a pak už jsme vjeli do zachumelenýho lesa plnýho bílejch smrků, jak někde v Krkonoších.
V óbr hotelu (stavba rakouského typu) začal zmatek, bylo nás 60 lidí a v podstatě jsme neměli žádnýho šéfa, byť s náma jelo asi patnáct studentů-dobrovolníků a dva zástupci cestovky. Jenže nikdo jasně neřekl co-kdy-kde a ke všemu od pokojů (malej kamrlík pro šest lidí bez skříní a poliček) byl vždy jeden klíč. Většina účastníků (vesměs Asiati) viděla sníh poprvý v životě a byla tudíž přihlášená do lyžařský školy, u který absence jakýkoliv organizace byla citelná ještě víc.
Čili tak nějak najednou se všichni zároveň v jednom patře ubytovávali, v jiném půjčovali hadry na lyžování, v dalším pak boty a brejle a konečně v suterénu pak lyže. Nikdo nevěděl v kolik se vyrazí na svah (pokud vůbec) a kde se zrovna asi tak nachází klíč od pokoje. Já měl tohle jednoduší, na pokoj mě dali se dvouma Japoncema, Keňanem a dvouma Thajcema. Vzal jsem jim klíč, bleskurychle se převlík do lyžařskýho a vřítil se pro lyže a boty (velikost mojí nohy vzbudila v půjčovně patřičný respekt). A zatímco se o dvě patra výš ostatní bavili, jak jsou srandovní v kombinézách, vypadnul jsem rovnou na sjezdovku, byť jsem pořádně nevěděl kde se nacházíme, kolik stojí permice, prostě nic. Na sjezdovce nás pak celý zahalený do čepic a šál kupodivu poznalo pár japonskejch dobrovolníků, který ze zmatku v hotelu utekli rovněž a snažili se nám bejt všelijak nápomocní, i když teď už to nebylo potřeba.
Takže tohle byl úvod. Další, daleko hutnější část nás čekala v podobě večeře, úplné lukulské hody; v obrovské jídelně už bylo prostřeno a u stolů (vždy po šesti až osmi lidech) s velkým množstvím malých talířků s nejrůznějšími přílohami dominoval vařič uprostřed, na kterém se průběžně peklo maso, jídelna se tím pádem rychle zahalila do neprostupného kouře. Taky se tam objevily plechovky piva, takže se artěkovská zábava stala posléze snesitelnější.
No a kdo nestačil po večeři utýct na pokoj nebo do horkého onsenu, šel do společenské místnosti na karaoke. Nečekal jsem nijak oslňující výkony, ale byla to fakt síla, lidi se skoro předháněli, kdo zazpívá víc falešně a k zařízení se navíc táhla nekončící fronta. Nechápal jsem to, ale samozřejmě je mi hodně sympatický, že se někdo na rozdíl ode mě nestydí zpívat, i když tohle teda bylo fakt něco.
(Pozn.: možná už jsem to vysvětloval, tak jen krátce; onsen je horký pramen přírodního původu, v Japonsku nesmírně populární. Vyvěrá zejména v horských oblastech a najdete ho v plno hotelech v podobě malých společných lázní, obvykle vždy společně pro jedno pohlaví. Před vlezem do onsenu je potřeba se osprchovat a připravit na pořádnou teplotu, onsen je alespoň zezačátku kolikrát na hranici snesitelnosti. Když už to nejde vydržet, vleze se na chvíli pod studenou sprchu a pak zase pokračuje, čili obdobně jako v sauně. Při opuštění onsenu se většinou neobléká normální oblečení, ale vezme se jen jukata, lehký plátěný modrotiskový župánek.)
Druhej den jsme si už vychutnali celodenní lyžování, ale až po tom, co jsme si vychutnali snídani - šlo o zvláštní kombinaci snídaně evropské a japonské, takže např. dávali míchaná vajíčka, ale nic k nim, ani kůrku (já to řešil přikusováním rýže). A nemohla chybět ani specialita, v kelímku podobném Pribiňáčkovi se skrývaly fermentované sójové boby, odporně chutnající změklé boby, mezi kterými se táhlo jakési nikdy nekončící pojivo, vizuálně podobné třeba legendárnímu Kanagonu a tohle pojivo nešlo ani přetrhnout, ani přeříznout, o překousnutí ani nemluvě. Ale venku bylo azuro, sníh krásně křupal, vleků a lanovek na svazích co hrdlo ráčilo a kolem nádherný dvoutisícový hory a jeden kopec byl soudě podle uřízlý špičky nepokrytě vyhaslou sopkou.
Večeře byla opět v podobném duchu jako ta minulá, ale po ní nás čekaly soutěže, Artěk zase vystrčil růžky. Rozřadili nás do osmi družstev, každej mančaft k jednomu stolu, kde už byly nějaký pochutiny a pivo a večer začal bingem. To bylo ještě milosrdný, protože pak následovala soutěž, myslím že dost populární někdy na základce: mužstvo vytvoří dvojice, ty si nafouknou balónek, obejmou se (balónek je mezi nimi) a dvojice se pak na pódiu postaví vedle sebe a po odstartování se pak snaží jedna za druhou balónky na čas prasknout, něco jako štafeta. Samozřejmě že nikoho nenapadlo, že by bylo mnohem příjemnější utvořit dvojice smíšené - já se teda takto tisknul s japonským klukem, kterej se po příchodu z onsenu už ani neobtěžoval převlíct a celej večer absolvoval v jukatě a bos.
Anebo další soutěž: družstvo se posadilo vedle sebe na pódium k dlouhýmu stolu, mezi lidma byly malý paravány a před každým A4-papír s fixou. Prvnímu pak ukázali napsaný slovo a on pak měl 20 sekund na to, aby ho přemaloval do podoby obrázku, na tři sekundy ukázal sousedovi a ten zase maloval, ukázal sousedovi atd. atd. Po vzoru tiché pošty pak docházelo k různým deformacím, kdy se např. ze slova helikoptéra na začátku stal u posledního malujícího zdatný vlčák.
Všichni se smáli, popíjeli vodu nebo alkohol a sedmdesátiletý japonský dobrovolník jménem myslím Ota-san, o kterém nám někdo říkal, že se vždycky rychle opije a pak řádí, měl za sebou v devět večer dvě rozlitá piva a tu se válel po rohožích, tu někomu muckal hlavu. V deset nám pořadatelé sdělili, že to byl krásný večer, ale že jsme krapet přetáhli a tudíž pojďme všichni přiložit ruku k dílu a místnost společně uklidit.
Na pondělí už zbývalo jen dopoledne, protože v jednu se mělo odjíždět. Vyměnil jsem lyže za prkno, bohužel trochu mini, takže jsem při razantnějším oblouku drhnul špičkama bot o sníh. Zase bylo azuro a vedro a zřejmě díky všednímu dni nikde nikdo, úplná lábuž. Jen my dva a přeuctiví vlekaři, kteří pokaždý pozdravili, uklonili se, ometli naprosto suchou sedačku a se slovy díků nás pak do ní posadili.
Sraz na odjezd byl opět nadsazenej, čili jsme stihli ještě menší poležení v onsenu a pak už rychle k busu, zde společná fotka a jízda domů, tímhle směrem o poznání rychlejší. Bohužel ani při cestě zpátky nás nenechal Artěk na pokoji - student z JASSO zase zapojil mikrák, chvilku nám povídal, jak pěkné to všechno bylo a nakonec nás vyzval, ať mu každý řekneme, co si o tom jako myslíme, naše názory ho zajímají. Každý začal bájit, jak je rád, že jel, zatímco já dělal, že spím, tohle už jsem fakt nemohl (zřejmě jsem se vyčerpal cestou tam odpornou frází "I'm very happy to be here", v životě jsem neříkal nic takhle formálního). Srandovní byly naše stewardky, který vždycky v pauzách na čurání držely při velejzání lidí z busu v ruce velkou ceduli s časem, kdy zase zvedáme kotvy, bez ohledu na to, že to řekli předtím na mikrák ještě v autobusu. Ach ta japonská preciznost…
A student z JASSO si nedal pokoj a v posledním úseku nám ještě ukazoval menší exkurs do tajů jógy - stewardka mu držela u pusy mikrák, zatímco on se kroutil na prostředním sedadle a vyzýval nás, ať to zkusíme také, takový lotosový květ je při delší jízdě autobusem úplně ideální relax.
Jo a žádný opice jsme v Shiga Kogen neviděli, i když lidi, který se placatili okolo hotelu prej jo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama