Sobota 27.1. – z perspektivy 45. patra

2. března 2007 v 4:25 | Vojta
Padla další nedobytá čtvrť - Shinjuku. Snad poprvý jsem si dovolil ten luxus a sundal po výlezu z JR fleecku, takový se udělalo teplo. Prozkoumal jsem nádraží (největší v Tokiu), kde už na vedle stojící budově byla obří reklama na nový Windows, prošel v průvodci zmiňovaný Southern Terrace (350 m dlouhá promenáda nad nádražím s obchody a kavárnami), vyfotil mumraj kolem a pak už zamířil k asi (pro mě) největší atrakci - vyhlídce, mimochodem bezplatné, v 45 patře Tokio Metropolitan Government. Ony ty vyhlídky jsou teda dvě, protože budova má věže dvě, čili jedna vyhlídka je jižní a druhá severní, byť je z nich vidět v podstatě totéž.
Slyším za sebou povědomé "excuse me", otáčím se a ihned poznávám Japonce, kterej mě asi před měsícem verboval v Uenu na křesťanskou mši. No to je neuvěřitelný, Tokio má 30 miliónů lidí a já tady potkám starýho známýho. A taky se k němu hned tak trochu chovám a ještě než dokončí svůj monolog mu do toho vpadnu a říkám mu ale já tě přece znám. To ho evidentně rozhodí. No přece v Uenu, před měsícem, pomáhám mu. To je ale přece jiná trať, oponuje, ale mám ho v hrsti a ještě celýho zmatenýho ho rychle opouštím s tím, že jsem dneska "busy".
Budova Tokio Metropolitan Government je impozantní, protože obrovská a před sebou má podúrovňový, rovněž obrovský, plac s fontánou a sochama. Samotná jízda do 45 patra byl vlastně už taky zážitek, ale kromě prvních a posledních pár pater, kde výtah zrychloval a brzdil nebylo cítit kromě měnícího se tlaku v uších nic, výtah jakoby stál. Nastoupení předcházela prohlídka batohu od dvoučlenné hlídky patrolující dole. A pak už mohla paní v kostýmku říct "…šajmasé", ukázat rukou k výtahu a pochopitelně se uklonit.
Nahoře byla další paní, která jakoby té dole z oka vypadla, taky řekla po otevření dveří "…šajmasé", ukázala rukou a uklonila se. Tady, ve 45. patře, 240 m nad zemí byla celkem luxusní kavárna (zahlídnul jsem pod plachtou i schovaný křídlo) a kolem dokola pak výhled na obrovský velkoměsto, kam oko dohlédlo byly jen baráky a zase baráky. Na obzoru se daly tušit hory, který ale díky oparu (nebo spíš smogu) vidět nebyly, zatímco pod věží byl jasně patrnej půdorys chrámovýho komplexu s parkem okolo, ve kterým modrý flíčky dávaly tušit, že tam bude bezdomovecká kolonie. Úplně už na hranici viditelnosti byl vidět i Rainbow Bridge vedoucí k nám na Odaibu.
V jižní věži byla výstava fotografií japonských Korejců; osud téhle skupiny obyvatel není vůbec záviděníhodný, první generaci představovali Korejci, kteří utekli z vlasti do Japonska během druhé světové války kvůli nesnesitelnému režimu doma. Jejich potomci ale dodnes nemají japonské občanství, jejich statut je oficiálně "speciální trvalý rezident v Japonsku", čili jsou tu vlastně cizinci, bez volebního práva atd. Ono totiž podle donedávna platících podmínek (tahle věc je v současnosti v přerodu) se japonské občanství váže na nekompromisní "zákon krve"; kdo nemá japonského otce, občanství nedostane. (Je tedy pravda, že se v poslední době vyskytlo několik případů, které se řešily soudně - šlo o dítě japonské matky s nejaponcem, kdy dítě zůstalo bez občanství.)
Než jsem odjel domů, coural jsem se chvíli na východ od nádraží - tahle oblast by měla bejt nejlidnatější částí Tokia a docela jsem tomu věřil. Občas se mi podařilo zapadnout do nějakýho obchodu, ale na chodníku to bylo bez šance, čas od času jsem chtěl někoho vyfotit, ale nebylo možný se v davu zastavit, dav unášel dál a dál. U nádraží taky byly echt asijský jídelny - tahle malá čtvrť ve čtvrti jídelen a obchůdků měla tak metrový uličky a bohužel asijskej dojem umocňovala i kultura prodeje psů, kterej jsem tam viděl, vystresovaný štěňata ve strašně malejch klecích jedno na druhým.
Radši jsem jel domů a další průzkum Shinjuku (třeba vykřičenou čtvrť Kabukicho) nechal na jindy.
FOTOGALERIE >>> klikni ZDE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama