Sobota 3.2. – Kamakura, slavnost Setsubun

2. března 2007 v 5:12 | Vojta |  Cesty po Japonsku
"Oni wa Soto! Fuku wa Uchi! Odejdi ďáble, vejdi štěstí!" volají Japonci při slavnosti Setsubun 3. února, tedy den předtím, než do Japonska přijde podle tzv. lunárního kalendáře jaro. Svátek je (alespoň symbolicky) spojen s návratem slunce, klimatickými změnami, obnovou těla a mysli, potažmo znovuzrozením.
Slaví se nejčastěji házením fazolí "mame" za účelem zapuzení ďábla "oni". Jiná forma je, že muž, který je narozen ve stejném znamením zvířete jako je nadcházející rok (čili prase pro rok 2007) chodí po baráku (nejlépe v přestrojení za ďábla "oni") a volá onu formuli "Oni wa Soto! Fuku wa Uchi!" a rozhazuje přitom fazole. Členové rodiny potom fazole sbírají a každý jich sní tolik, kolik mu je let; tohle je příslib pevného zdraví po celý rok.
Další obyčej setsubunu představuje pojídání speciálního suši zvaného "nori maki", suši je dlouhé 20 cm a je potřeba ho sníst bez jediného slova. Jedině pak je totiž zaručen úspěch v práci, dlouhověkost a absence nemocí.
Je hodně historek, které vysvětlují setsubun, tak alespoň tuhle: jednou se ďábel "oni" přestrojil a navštívil dům staré vdovy. Obdařen kouzelnou hůlkou, vyrobil krásné kimono. To bylo pro vdovu pokušení i usmyslela si, že ďáblovi ukradne nejen kimono, ale i kouzelnou hůlku a za tím účelem ho opila. Překvapen jejím neomaleným chováním ďábel prozradil, kdo je. Vdova začala hystericky házet prvním co bylo po ruce - fazolemi. To muselo bolet, protože ďábel vzal roha a nechal vdovu vdovou ale už bez její nenasytné touhy, zato však moudřejší a zdravější.
My jsme se za slavností vypravili do přímořské Kamakury, kdysi hlavního města Japonska, vzdálené asi hodinu vlakem z Tokia. Je to výletní místo s mnoha chrámy a taky se tady nachází druhá největší bronzová socha Budhy (po Naře), vysoká přes 13 metrů, do jejíhož vnitřku se dá vlézt. (Uvnitř, neb vzadu sochy jsou dvě okenice, je vidět, že čas od času zřejmě Budhovi museli znovu přidělávat hlavu.)
Navštívili jsme nejvýznamnější chrám Kamakury Tsurugaoka Hachimangu (přístupný zdarma, jinak se platí všude za všechno) založený v 11. století a přístupný z centra města třešňovou alejí. Tam jsme začali, ale na slavnost setsubun jsme se přesunuli něčím mezi tramvají a vlakem dost těsně mezi baráky do chrámu Hasedera sekty Jodo. Tady už byly přípravy ve fázi za pět minut dvanáct a musím říct, že Japonci to dost prožívali. Na tribuně už nervózně přešlapovali jak zástupci duchovní, tak světští - velkej dojem (spíš v negativním slova smyslu) na nás udělal zápasník sumo - a celou akci moderoval přes aparát rozšafný spíkr. Okolo dohlíželo na třicet policistů, píšťalky v pohotovostní poloze.
Slavnost odstartovala, zástupci chrámu a lidu začali z tribuny házet ve speciálních balíčcích fazole a když se dav zdál býti příliš neukázněný, začali policajti pískat o sto šest, fazole přestaly létat, aby po minutě začalo vše nanovo. Prolezli jsme po slavnosti celý areál, z terasy dohlédli až na nedalekou pláž, vypravili se pak k velkému Budhovi a cestou na pláž se stavili v čínské jídelně se zatím asi nejvíc srkající seriózní (na pohled) paní. Byla s náma i Yi Sheng, který se podařilo na slavnosti kupodivu uzmout dva balíčky fazolí, ale nám ne, pročež jsme si koupili speciální balení i s maskou čerta, abych pak mohl večer doma sehrát výše popsanou taškařici. Pro úplnost bych měl upřesnit, že nešlo o fazole, ale o pražené sójové boby, čili věc skutečně k jídlu.
No a prošli jsem se po pláži, což mi přišlo v tu chvíli tak "nejaponský", myslím tím to brouzdání se v písku, kde nejezděj auta, nevrážej do sebe chodci, kde je dostatek prostoru a hlavně žádnej asfalt a reklamy. Míjeli jsme rybáře, který tady hned vedle prádla sušili na stejným zařízení mořský řasy a vedle sebe měli bordýlek jak někde u nás a jedna rodina houpala menší dítě v houpačce, všichni se u toho smáli a kolem nich poskakoval pes. Zářila z nich spokojenost, i když vlastně žili tak trochu na smetišti.
Minuli jsme asi metrovou mršinu na břeh vyvrženého malého žraloka, úplně uschlého, nedaleko kterého zrovna kloval havran pro změnu do mršiny kachny. O tři sta metrů dál seděla na písku holka s kytarou a ještě o kus dál hloubila lopatou skupina deseti týnejdžrů nesmyslnou díru do písku, byli bosí, popíjeli k tomu z plechovek pivo a mávali nám. Nad pláží kroužilo neustále pět deset dravců a v moři se proháněli surfaři.
A abychom se ještě víc utahali, dali jsme si za další cíl chrám Zeniarai Benten, přístupný v poslední fázi ze silnice stometrovým tunelem. Tenhle chrám je hodně populární, protože v jeho jeskyni se můžou v ošatce vymáchat ve vodě peníze (pak samozřejmě vložit zpět do peněženky) a ráno jich najdete dvojnásobek. Lidi se chovali jak mamonáři a do ošatek nedávali jen mince, ale i bankovky a dostala nás Yi Sheng, která si tam vymáchala i kreditku.
Poslední bonbónek pak představoval bezmála "trek" přes hřbet zdejšího kopce na další stanici JR ve směru jízdy zpátky domů; tohle bylo hodně pěkný, lidi už byli ve městě čili ani noha, všude stromy a u chrámu výš jen líně pospávaly kočky. Trochu mi to připomínalo podhůří Jizerek. Následoval průchod docela náročným terénem a pak zase spád dolů ke trati. Příjemný, pobejt zase chvilku v přírodě.
FOTOGALERIE >>> klikni ZDE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama