7.-26.3. – severní Čína s baťohem, část II

4. dubna 2007 v 9:37 | Vojta |  Čína
(pokr.)
5-neděle
Veronice je furt blbě, zvažujeme, co dělat, ale nakonec jdeme na vlak. Na nádraží nám dochází fatální chyba: nějak nám nedocvaklo, že vlak taky může jet odjinud. Což se potvrzuje a na přejezd na Západní nádraží už není čas, takže jdeme do hostelu naproti nádraží, na jeden den se ubytováváme a pak se vracíme na nádraží, koupit nový lístky.
Zase podstupujeme martýrium ve frontě, kde se předbíhá, ale alespoň vidíme, že propadlej lístek se dá antidatovat. Jenže bez místenky, což nechceme a v pokladně je podle posunků paní zřejmé, že lístky na zejtra s místenkou už nejsou. Zase jdeme do hostelu, kde si objednáváme lístky přes černej trh a samozřejmě s příplatkem.
Volnej den využíváme k relaxu v Pekingu (teda jestli se to tak vůbec dá nazvat), na Summer Palace jsme se stejně chtěli jet podívat: trolejbusem (řídí holka, což je tady klasika) jedeme za tři koruny k ZOO, kde je přestupní stanice. Trolejbus voní novotou a dokonce hlásí z amplionu názvy stanic, ale vůbec se nechytáme, zřejmě měli nechat namluvit anglickou část nějakým rodilým mluvčím. Od ZOO pak (taky za tři koruny) busem na konečnou, kde areál Summer Palace začíná. Kloubový bus je oproti trolejbusu stará hajtra, průvodčí hlásí na svojí pusu názvy stanic a kontroluje, jestli nikdo nejede bez placení. No, jestli se dá velkoměsto posuzovat podle úrovně MHD (a to si teda myslím že jo), tak jsou na tom Pekingští velmi velmi špatně, v trolejbusu a autobusu jsme strávili dohromady dvě hodiny, přitom šlo o výjezd z centra na kraj města, čili 15 km. Za ty dvě hodiny by se tahle vzdálenost dala rychlým krokem ujít. Jediným rychlým prostředkem je tady metro, bohužel s naprosto nedostatečnou sítí. Ale klid, další linky se horečnatě stavěj, pochopitelně kvůli olympiádě.
(Pozn.: Aktuálně.cz přineslo 1.4. v sekci "foto dne" mj. i tuto zprávu: "Záchranáři se připravují na záchrannou akci. Snaží se zachránit dělníky, kteří včera uvízli v podzemí během stavby nového tunelu pro pekingské metro." Komentář netřeba, ale asi se staví opravdu horečnatě. I když, teď mě napadá, nešlo o Apríl?)
Summer Palace je po tý strastiplný cestě jak oáza, obrovský jezero je lemovaný členitým terénem s větším množstvím staveb, je tu i ostrov s pěkným mostem, akorát že je tu, jak jinak, zase nával. Cesta zpátky je o něco rychlejší. Večeříme v jídelně u Mr. Lee; doporučuju. Večer nám holka v hostelu dobrou angličtinou na náš dotaz říká, že na Západní nádraží to máme busem tak 20 minut.
6-pondělí
Na cestu k nádraží si dáváme rezervu a dobře děláme, mezi dvěma světlama hned za hostelem to autobusu trvá 20 minut. Bleskově to vyhodnocujeme jako krizi, vystupujeme a běžíme na metro, kterým se dá k nádraží s přestupem dojet. Od metra jdeme asi tak razantně, že do nás nikdo nevráží. Na nádraží jsme 10 minut před odjezdem vlaku, hážeme baťohy pod rentgen a pak makáme po schodech k vlaku. Ten je narvanej k prasknutí, ale uličkou se nám podaří dostat k sedadlům s naším číslem, kde už sedí větší množství lidí. Bez reptání nám sedadla uvolňují a vlak se dává záhy do pohybu.
Pomalu se šineme městským bordelem, zvědavě si mě prohlíží naproti sedící kojenec, Veronika kouká z okna a pak hlásí, že venku hned vedle trati kadí nějakej týpek. Chlapi v naší sekci si záhy zapalujou (tohodle jsem se bál), ale nějaká mladá holka je sekýruje a ukazuje na ceduli se škrtnutou cigaretou. Vagónem prochází vlaková četa, dohromady asi deset lidí ve špinavejch mundúrech, první nese ceduli myslím s nápisem Datong. Chlapi típaj cigára o zem a jeden průvodčí zřejmě říká cosi o nekouření; stejně je to marný, čím dál jsme od Pekingu, tím se kouří víc a víc.
Jedeme do kopce, tunel stíhá tunel a krajina "nikoho" je hornatá a měsíční - po tom, co v březnu už konečně slezl sníh, ještě nic neroste, všechno je šedivý. Sem tam stavíme, města vypadaj nevábně, ve všech kouřej vysoký komíny obrovskejch fabrik a mezitím je směs přízemních domků a kolem buď bláto nebo roztřískanej asfalt. Furt nám před očima naskakuje Orwellův román 1984.
Po třech hodinách nastává ve vagónu nějakej pohyb a vidím, jak se směrem ke mně pomalu pohybuje někdo v nádražáckým a rejžovým koštětem před sebou mete odpadky; ve vlaku všichni něco pořád konzumujou a odpadky hážou na zem (koše tu nějak nejsou). Kromě odpadků se na zem ještě odklepává popel, típou vajgly a samozřejmě plive, tohle mě teda vytáčí doopravdy echt. Úzkostlivě dáváme pozor, aby se nám kontaminovalo jen nezbytný minimum věcí. Když je chlap u mě, hromada odpadků je objemem rovnocenná plný vysypaný popelnici, to je neuvěřitelný, z jednoho vagónu… V uličce cpe chlapík odpadky do igelitovýho pytle a já si představuju, jak je pak někde háže z okna vlaku do příkopu.
Přistupuje matka v koženejch kalhotech a fialovým svetru, v krátkým moderním sestřihu. Zapíná dítěti nějakou hračku, na jejíž straně je tlačítko a to, když ho dítě stiskne, hraje asi desetisekundovou smyčku, těžko vydejchatelnou kombinaci techna a šmoulích hlasů, furt dokola. Po půlhodině si zacpávám uši, ale přesto nemůžu neslyšet, jak ženská chrchlá a pak fluše na zem. Nádražák zametá podruhý a hodinu před Datongem přejíždí vagón umolousaným mopem.
A jsme v Datongu, sláva, je to jediný město od Pekingu, kde vidíme nějaký vyšší budovy a uklidňujeme se, že v jedný je třeba fakt ten vyhlídnutej hotel. Hned na perónu nás praští do nosu smrad z uhlí, bodejť by ne, tahle oblast zásobuje zbytek Číny z jedný třetiny uhlím. Hned za kontrolou u východu nás odchytávají agenti státní cestovky, která toho obvykle moc nedělá, ale tady nám dohazujou hotel, vejlet na další den i lístek na vlak dál.
Hotel je hodně komunistickej, smrdí naftou a za recepcí jsou na zdi portréty čtyř pohlavářů, Maa pochopitelně nevyjímaje, ten je jako první. Klíče od pokoje nám nedaj, od toho je na každým patře "dežurná", která odemyká a zamyká, čili opruz. Pokoj ujde, i když povlečení nevypadá úplně nově a polštář je viditelně špinavej. Výhled máme na náměstí, úplnej Tiananmen, plac jak blázen, kde vlajou rudý vlajky, kde se neustále vyvolávači snaží sehnat někoho na spolujízdu a kde na sebe bez přestání všichni trouběj.
Rozsvěcíme v koupelně a nahlížíme tam. Hned se rozutíkávaj švábi jak motorky, radši tam necháváme zapnutý světlo, šváb je rád zelezlej ve tmě. Hajzl je skoro černej. Veronice je furt blbě, jdu teda ven a kupuju vodu. V obchodě ala "dárky" mi asistujou hned tři holky, jedna mi drží košík a další si chtěj povídat. Pak vyrážím dál sehnat banány. Narážím na malej krámek a ptám se na sypanej čaj. Vůbec mi nerozuměj a kreslím jim tedy hrnek a z něho čouhající pytlík s čajem. Hned se smějou a přinášejí mi plastový pohárky. Napotřetí se už trefujou.
Přihazuju tři banány a ptám se co za to, pani píše na papír 17 juanů. "To ne, to je moc," řikám česky, protože je jedno, jestli použiju angličtinu nebo češtinu, poznaj to snad z dikce a pro to je rodnej jazyk lepší, usuzuju. Takže se přetahujeme o cenu a když se dostaneme na deset, pani vytahuje na řetízku kolem krku kříž a zřejmě mi povídá "hele, já jsem křesťanka, přece bych tě nevošulila až o tolik," domnívám se.
Jdeme pak už oba na večeři, naproti k Mr. Lee (je i tady), já si objednávám menu a Veronice přenechávám suchou rejži - tohle zatím nikde nepochopili, že chceme jen rejži.
7-úterý
Marco Polo ve svých zápiscích zmiňuje Datong jako oázu, božské místo. Teď je den, někde nahoře asi svítí sluníčko, jenže se nemůže prodrat skrz smog dolů. Jedeme hodinu cesty mikrobusem na zdejší atrakci, zavěšený klášter. Projíždíme celým městem napříč a kromě jedné "drum tower" a menšího komplexu starších domků je tady všechno nový a dost otřískaný.
Hned za městem začne mikrobus vydávat nový zvuk, řidič zastavuje, odklápí víko motoru, dívá se dolů a chvilku motor túruje. Pak krčí rameny a jede dál. Projíždíme vesnicema, ze kterejch jde akorát tak splín a občas je na poli vidět tu a tam hrob; úcta k zemřelým je další kriterium, podle kterýho mám pocit, že Číňani zase notně pokulhávají. Nevím jak ve velkoměstech, ale na venkově a menších městech se pohřbívá hlava nehlava kde to jen jde. Hrob představuje jen malý kopeček nahrnuté hlíny, před kterým je (ne vždycky) náhrobní kámen a to je vše. Hroby jsou k vidění nejčastěji v nahodilých seskupeních na poli (čili se jim pak zřejmě vyhýbá traktor), ale hodněkrát jsem viděl hroby i v bezprostřední blízkosti smetišť vedle železniční tratě, což působilo obzvlášť ponuře.
Mikrobus šplhá průsmykem nahoru, bezhlavě předjíždí krokem se vlekoucí přetížené náklaďáky s uhlím a vedle silnice se objevuje vesnice s domky uplácanými ze směsi slámy a hlíny, na louce se pasou oslíci a krávy.
Zavěšený klášter je menší dřevěná stavba, místy až trojpatrová, která se nachází ve skalní soutěsce a je přilepená na boku skály ve výšce asi 20 metrů. Postavili ho tady proto, aby bohové chránili lid před neustálými povodněmi. No a po x letech byla přání vyslyšena, protože hned u kláštera se teď tyčí betonová stěna přehrady:) Nicméně kvůli netradičně uchycenému klášteru se sem teď turisti jen hrnou.
Za hodinu je po prohlídce. Dole u parkoviště je klid, protože není sezóna a na WC mi pak stařík leje na ruce z konvičky teplou vodu a podává papírovej ručník. Říká přitom "hello", já mu děkuju, ukazuju na sebe a říkám "Czechoslovakia", protože na tohle se tady víc chytaj. Stařík ale ne, čili mu beru tužku a na kus hajzlpapíru maluju zeměkouli a pak črtám kontinenty a povídám mu kterej je kterej a konečně v Asii obtahuju tlustě Čínu a od ní vedu šipku k nám. Stařík se směje a běží pak i s papírem vedle na dámskej záchod za kolegyní.
Mikrobus se už zase řítí k Datongu, protože nás na druhou stranu od města ještě čekaj jeskyně Yungang. Cestou zažíváme několik perných chvilek, kdy i na ledacos zvyklý řidič mikrobusu cedí nadávky mezi zuby: na silnici ústí polní blátivá cesta, po který se pomalu šine nejnovější model Audi, černá barva, černý skla. Když je mikrobus 20 metrů od vyústění polní cesty, Audi pomalu vjíždí na silnici, bez blinkru, bez dívání. Náš řidič troubí, ale Audi jede dvacítkou prostředkem, předjíždíme ho pak zprava. Ve městě to samý, trojkolka s meganákladem vjede z levý strany na hlavní a začne se cpát do protisměru, tedy vpravo od mikrobusu. Řidič musí zastavit, protože to trojkolce chcíplo, nadávám s ním, bejt tady za volantem, byl bych věčně venku a někoho fackoval.
Znovu se kocháme parádním hornickým městem, rozpadlejma barákama, hromadama odpadků a bordelem na silnicích. Na konci města je fungl novej velkej barák, jsou to kasárna, úplnej výsměch tomu, co je okolo. Míjíme pak rozpadlý paneláky na hornický periferii hned vedle hlubinného dolu s rudou hvězdou. Jeskyně Yungang jsou ale pěkný a je fajn, že je Číňani v rámci Kulturní revoluce nechali na pokoji. V délce jednoho kilometru jich je tady 53 a dohromady čítaj na 51 tisíc soch a sošek budhů, většinou z pátýho století.
Tak a tím pádem tady v Datongu končíme, posvátné pohoří Wutaishan je kvůli sněhu prej neprůjezdný, tak nás v deset večer čeká přesun nočním vlakem do Taiyuanu a odtud něčím dál do Pingyaa. Čas do odjezdu si krátíme zevlováním po městě, děláme hromadu fotek s "proletářskou" tematikou, navštěvujeme jídelnu Mr. Lee a internet - kupodivu jen málokdo tady mailuje, zato všichni hrajou nějaký hry. Jo a z ulice máme zvěčněn unikát: šlapací trojkolku-hovnocuc! On to teda není úplně tak cuc, protože za cyklistou je velká nádrž, s poklopem nahoře a výpustí vzadu, toť vše. Hovnocucáře jsme načapali, jak si část nákladu vylévá kyblíkem z cisterny do kanálu na ulici.
8-středa
Máme luxusní spací místo v nočním lůžkovým vlaku, úplně nahoře (kupodivu tohle místo se tady bere jako podřadnější, pročež je levnější). Výhoda je jednak v tom, že jseš nad bordýlkem a ne v něm, ale hlavně že si ti nikdo nesedá na postel. Asi je na místě dodat, že čínskej lůžkovej vlak je bez kupé, čili jen boxy po šesti lůžkách (tři a tři naproti sobě), před kterými vede ulička. Do půl šestý hodiny ranní je čas, takže tak jak jsme zaléháváme a snažíme se spát, spánek je sice přerušovaný, ale přece jenom ležíš. Hluk ve vagónu utichá a noční ticho jen vždycky prořízne zlověstné troubení vlaků v noční tmě, našeho a protijedoucího.
V pět nás průvodčí budí a jsme v Taiyuanu. Potácíme se tmou z nádraží ven, odmítáme nabídky na svezení zpátky do Datongu a snažíme se najít bus do Pingyaa. Nedaří se a volíme teda vlak a vracíme se zpátky na nádraží, lístky kupodivu jsou, ale čeká nás ještě 100 km courákem hard-seatem, kterej tuhle vzdálenost jede dvě a půl hodiny, je to očistec.
Ve vlaku se netopí, dávám Veronice svojí bundu, mě hřeje vědomí, že je v dohledu další ubytování s postelí. Chlapi zase kouřej a plivaj a do toho hraje dost zvostra amplión ve vagónu. Na každý stanici čučíme snad 15 minut a cesta se vleče a vleče. Mimochodem, víte, jak je to v Číně s plenkama? Mimo velký města (ale i v nich) se plínka nepoužívá a děti choděj v kalhotech, který maj mezi nohama průřez. Čili dítěti kouká doopravdy holá prdel. Veronika klimbá, ale teď jsem jí musel probudit: sousedi přes uličku držej dítě pod stehnama (díra v kalhotech je teda dost rozevřená) a holčička čurá. Má dalekej dostřel a čurá přesně na protější sedadlo, ze kterýho si někdo odsed, ale jinak se nic neděje. Když holčička dočurá, otec to smete rukou na zem a zbytek utře novinama. Holčičku pak odnáší asi na záchod přepláchnout a těsně vedle počůranýho fleku si sedá nějaká holka s kabelkou v průhledný igelitce, dává si hlavu na stolek a hned usíná.
Zase je smog, za oknem vlaku je rovina a pole, hromady uhlí a na poli nebo v odpadcích sem tam hrob.
Po nezbytný kontrole při výstupu z vlaku jsme v Pingyau odchyceni mladíkem s elektrickou rikšou. Láká nás do hotelu Harmony a má i vizitku ala hostel. Máme tady sice vyhlídnutej hostel, ale cenu nabízí slušnou i domlouvám s ním, že nás tam vezme bez záruky že na to kývnem a zadarmo. Pak se řítíme syrovým vzduchem a záhy vjíždíme branou ve zdi do starýho města, mladík se mistrně vyhejbá dírám v silnici i ostatním kolem.
Malej hotel je útulnej, nikoho tam kromě sympatickejch majitelů hovořících anglicky nevidíme, bereme to s tím, že nám daj za dvě noci slevu a čaj. Jdeme do patra na pokoj, kterej má výhled do dvorku a na střechy okolních domků a je tu skoro úplný ticho, čili dáváme sprchu a jdem spát.
Ve čtyři začínáme s bleskovou prohlídkou starýho města: historie Pingyaa spadá až do osmýho století před Kristem, byla tady i první čínská banka a starý město uvnitř hradeb tvoří svým rozsahem a původním stavem unikát, kterej byl 1997 zapsán na seznam UNESCO. Zpětně vzato, Pingyao bylo asi to nejhezčí, co nám severní Čína nabídla; krásný starý domy s lucernama, dlážděný ulice (dvě částečně jako pěší zóny), malebná zákoutí, chrámy, mula táhnoucí vůz s uhlím…
FOTOGALERIE >>> klikni SEM
(pokr.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 noataka noataka | 21. dubna 2007 v 17:06 | Reagovat

konečně mám čas si trochu počíst - a po tomhle druhym dílu jako bych tam byla! zneklidňující ošklivost, přelidněnost, památky, co jestli maj (kdy měly) nějakej genius, tak už je utopenej v čertvym přelakování, podfukářích a prachu... a stejně mě přepadaj nostalgický pocity.

pěkně to máš zaznamený - dobrej počin!

...a je to zkušenost s vlivem na světonázor, že jo?

2 Vojta Vojta | 27. dubna 2007 v 3:28 | Reagovat

jo jo, čína je zkušenost k nezaplacení, nedá se to zprostředkovat přes blog ani fotky. ale chce to určitě vyjet z výkladní skříně pekingu, nejlíp druhou třídou vlaku, aby člověk viděl všechny ty nechutnosti :-)

3 serafX serafX | Web | 26. dubna 2008 v 15:19 | Reagovat

Zajímavý článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama