7.-26.3. – severní Čína s baťohem, část III

4. dubna 2007 v 10:25 | Vojta |  Čína
(pokr.)
9-čtvrtek
Domácí nám dělá ke snídani výtečný banana cake. Kupujeme si za 120 juanů dvoudenní lístek na většinu placených památek po městě. Je to srandovní, v několika uličkách zrovna probíhá rekonstrukce kanalizace a vodovodního řadu, za plnýho provozu. Nejenom nám nezbejvá než přeskakovat výkopy, držet si nohavice trochu výš a vyhejbat se dělníkům, který po kluzkým bahně nosej na zádech cihly nebo tahaj potrubí.
Navštěvujeme několik chrámů, katolickej kostel a domy bejvalejch bankéřů - je neuvěřitelný, jak hluboko vedou směrem od ulice dvorky, většinou jsou ty dvorky tak čtyři a po jejich obvodu je nějaká expozice, většinou je to s exponáty slabší a není jasný, jestli je v místnosti expozice nebo sklad, všechno je navíc pod silnou vrstvou prachu. Ale o tomhle to není, důležitý jsou budovy, ulice a hradby.
Pak se blíží pátá odpolední, památky zavíraj, vracíme se domů a domácí nám říká, že kvůli platnosti vstupenky na druhej den je nutný jít do nějaký brány a tam si nechat dát razítko. Dělá se tma, začíná pršet, z brány jedna nás posílaj přes půl města k bráně dva a začínám bejt dost naštvanej, kvůli úplně zbytečnými razítku takovej opruz. Nakonec se to podaří, ale je to teda systém…
Taháme z domácích rozumy jak to vlastně chodí s lístkama na vlak: je to jednoduchej překupnickej systém, "mafie" vykoupí na nádražích lístky do žádanejch destinací a když pak někdo lístek potřebuje, obrátí se na překupníka a koupí si lístek od něj, samozřejmě za provizi. Takhle nám např. domácí seženou lístky zejtra do Xianu, protože v Pingyau jednak není terminál na prodej lístků a i kdyby, stejně by nebyly k mání. Ale to trochu předbíhám.
10-pátek
Mrholí a Pingyao se halí do směsi mlhy a smogu (všichni tady topěj uhlím). Scházíme dolů na snídani, u jednoho stolu sedí Němka Io, kterou jsme potkali už v Datongu a u druhýho stolu sedí dvojice: on Novozélanďan, ona Američanka. Ona se pomalu vrací do Pekingu, kde učí anglinu, on má namířeno do Tibetu. Vchází Polák, zhruba náš vrstevník, sedá si k volnýmu stolu, roztahuje mapu a Lonely Planet a pomalu začíná názořit. Co věta, to nějaký moudro, ale naštěstí se nevěnuje nám.
Jdeme ven, mrholení přechází v déšť. Lezeme jednou branou na hradby; zaplaťpánbůh, že jsme včera vymetli většinu budov, protože v dešti se napůl rozkopaný starý město mění v jedno velký bahniště. Z hradeb máme jak na dlani polorozpadlý baráky a cvrkot všedního dne pod sebou. Kromě toho vidíme v zadní, méně historické části i řadu bizarních staveb, např. starou továrnu, vedle ní stísněné řadové domky ala Orwellův 1984, kolem sebe absolutně bez prostoru a taky je tam podezřelej objekt obehnanej vysokou zdí, s ostnatým drátem uvnitř a jednou strážní věží - ukazuju to pak domácím: paní říká že netuší a pán tvrdí, že tam jsou výstavní sály pro pravidelnou fotosoutěž. Tak nevím, já bych tipoval něco horšího.
Město jsme po hradbách teda obešli a slejzáme dolů, alespoň jeden barák ještě. Ten se nám nedaří najít, ale naší pozornost upoutá jakýsi průvod: zatím jen vidíme chlapy s nosítkama, který nesou cosi jako malej chrám. Pak jde kutálka, která hraje poměrně zvesela, následovaná třema chlapíkama v bílejch čepicích s jakousi obětinou. Netušíme, co to je, ale pak jede náklaďák, kterej veze náhrobní kámen se stromkem a je to jasný. Jako poslední jede další náklaďák, kterej veze zřejmě zahalenou rakev a vdovu. Cestou domů míjíme otevřený dveře do dvora, na kterejch je nápis na bílým pozadí a bílá je tady smuteční barva. Za dveřma je několik velkejch pestrobarevnejch věnců, ale bíle zarámovanejch.
Teď je pět, v osm nám jede vlak do Xianu (pojede s náma i Němka Io), ale domácí se furt nějak nemá k tomu dát nám už zaplacený lístky. Vnucuju se a nakonec nám lístky dává, ale nafaxovaný a když vidí naše překvapený obličeje, vysvětluje: lístky nám koupil přes překupníka ve 100 km vzdáleném Taiyuanu. Samozřejmě tam pro ně nejel osobně na motorce, čili překupník mu je nafaxoval. Dávno odzkoušená praxe je ta, že překupník dá lístky přímo průvodčí a našemu domácímu je nafaxuje. Nás pak pustěj na perón na základě faxu a stejně tak do vlaku, kde nám průvodčí vymění fax za originál (kdy předá domácí peníze překupníkovi netušim). Tohle je teda úžasnej systém, úplně všichni fyzicky vidí jak se s lístkama šmelí, ale je to v pořádku.
Na nádraží nás veze mladá holka elektrickou rikšou. Všude je tma, ona má vepředu pomrkávající jedno světlo, ale jede jak o život, je to báječný. Ve vlaku máme místa dole, takže musíme hned na začátku vyhodit dva Číňany, který nám ležej v posteli. Taky chuťovka, radši si nesvlíkám nic a lezu do peřin jak barbar. Čeká nás deset hodin přesunu, ale jsem vděčnej za polohu vleže. Po třech hodinách přistupuje mladá dvojice s dítětem, maj místa nad náma, ale dítě je klidný a přes rozparek má dokonce plínku. Pláče jen jednou, jeho matka mu při tom potichu zpívá a poklepává ho po zádech. Veronika přichází z WC a povídá o tom, že viděla, jak průvodčí v chodbičce přikládala velkou lopatou uhlí někam do kamen, fakt prej byly vidět plameny.
V sedm ráno jsme v Xianu, je sobota a prší, před výsadkem na perón se ještě otáčím a registruju v chodbičce vagónu díru s čouhajícím uhlím. Na nádraží na nás jako bonus čeká kluk z hostelu (je fajn vidět svoje jméno v Číně na ceduli) - má to bejt free pick up, ale lístek na bus si platíme samozřejmě sami.
11-sobota
Už cestou k hostelu (autobus řídí opět slečna) nám Xian připadá hezčí, živější a nějak kosmopolitnější než Peking, prostě se nám hned líbí víc. V hostelu nám schází při placení zálohy nějakej ten juan (v Pingyau nebyla Bank Of China, která jediná směňuje cizí měnu), nabízím deset dolarů a nastává neuvěřitelný martýrium jestli se to smí, pak s kurzem, ale nakonec dolary berou, aby ne. Výhled z pátýho patra máme přímo na náměstí s Bell Tower, čili jsme v úplným centru Xianu a z ulice jde do pokoje šílenej hluk, zjišťuju pak, že tabulky oken nejsou dvojitý. Na chodbě pro změnu makaj dělníci a dělaj bordel s cirkulárkou. Sprcha, špunty do uší a jdeme se dospat.
Odpoledne krátká procházka městem, měníme prachy. V bance je nával a před přepážkou má každej zaměstnanec nacionále a tlačítka jedna až pět k ohodnocení. Holka se snaží a hned mačká někde u sebe na klávesnici nějaký písmeno a u nás se ozývá anglicky "welcome", dáváme jí pak jedničku, protože vidíme, že má blbej průměr.
Snažíme se najít konkurenční hostel hned u hradeb (kvůli hluku v našem hostelu), ale nejde nám to, pak se ukazuje, že máme blbě zorientovanou mapu. Procházíme tržnicí s rybama a je to nechutný, všude krev a smrad, týnejždr za pultem v zástěře celý od krve si bere postupně z akvárka malý hadovitý rybky, zřejmě zaživa jim naráží hlavu na hřebík v prkýnku před sebou a pak je malým nožíkem párá, vyhazuje vnitřnosti a takhle furt dokola, zeď je celá od krve. O kus dál visej na háku jehňata, jinde maj oranžový mušle a támhle prodávaj larvy bource. Před tržnicí zase můžeš vedle stánku s ozdobně vykrajovaným ananasem (ten je tady, stejně tak jako hromady exotickýho, čili na severu nikde nerostoucího, ovoce, všude) koupit v PVC-klícce křečka anebo v miniaturní kouli-akváriu rybičku.
Vcházíme do dvoupatrový jídelny, hned nás usazujou. Dávám si hadry za sebe na opěradlo a personál v zápětí přináší povlak, kterým je překryje. Veronika si dává kuře s oříšky kešu, já kachnu, podle indicií kachnu pekingskou, ale malou porci za 28 juanů. Vzápětí jí mám na stole, je hodně tučná ale dobrá a podle uniformy (a respektu ostatních) manažerce podniku to nedá, bere si igelitový rukavice na jedno použití a předvádí mi, jak mám správně jíst: do levý dlaně si dá placičku, na ní hůlkama přidá pár kousků kachny, který před tím namočí v sosu (chutí podobnýmu povidlům). Pak ještě pár výhonků cibule a hůlkama pak placičku stočí do trubičky, kterou mi podá, takhle to mám jíst, kuchtík naproti se dobře baví. Jím pak podle jejích instrukcí a docela mi to jde, i když kolem sebe vidím, že ostatní to jedí daleko barbarštěji.
Před spaním chvilku projíždíme estrády v TV a pak z okna pozorujeme cvrkot na kruháku dole: Čínani jsou teda fakt neuvěřitelný řidiči a do toho se ji tam naprosto bezhlavě a bez pudu sebezáchovy motaj chodci, cyklisti a trojkolkáři, samozřejmě neosvětlený, sem tam někdo tlačí vozejk s óbrnákladem, přes kterej nic nevidí.
12-neděle
Po x dnech konečně "normální" snídaně - dávám si porridge. Jedem na nádraží a odtud městským busem na terakotový vojáky. Asi nemusím psát, že před nádražím skoro násilím odháníme nabízeče svezení kamkoliv, který se na nás vrhaj jak štěnice. Jedeme opět "pěknou" krajinou, ovšem alespoň že už začínaj kvést třešně, je to hned takový optimističtější. První zastávka je u moderní a obrovský polytechny, kde vystupuje hromada studentů, pak pokračujeme dál kolem starých lázní, ze kterých vede kamsi nahoru do oblak lanovka.
Jsme na konečný a tady teprv zažíváme pravej hon na turisty, k vojákům se jde asi dvacet minut různejma náměstíčkama a komplexama, vůbec z toho není patrný, kde ti vojáci můžou bejt, protože stavby okolo jsou obrovský. Horečnatě se staví i tady a podle billboardu se dozvídáme, že tady bude speciální "terracotta plaza", no pochopitelně, vždyť bude ta olympiáda. Už teď je jasný, že pracujou na potěmkinovský vesnici, která rok po olympiádě osiří a se kterou si nikdo nebude vědět rady. U asi deseti výkopů se krumpáčema a lopatama oháněj jen ženský, to snad není možný. O kus dál rozbíjej sbíječkou čerstvě položenej chodník, někde se asi stala chyba. Furt odháníme prodejce a průvodce, který varujou jak velký, složitý a nepřehledný to tu je (samozřejmě nesmysl).
Jsme před pokladnou, kolem jsou borovice, museli je zasadit tak před měsícem, zářej novotou a v okolí jsme je nikde růst neviděli. Vstupný je 90 juanů, což je pálka, vezmem-li v potaz, že učitel ve městě bere kolem 1000 juanů měsíčně (podle údajů našich domácích v Pingyau).
Expozice sestává ze čtyř hal: první působí dojmem památníku Vítkov, v podstatě v ní nic není, teda kromě dvou čtyřspřežení z bronzu s vozíkem a kočím (na tenhle exponát jsou Číňani asi hodně pyšný). Jinak je ale obrovskej barák prázdnej, když nepočítám jednu expozici s historickými úlomky a další, kdo se na vybudování objektu podílel a kdo ho všechno navštívil, nemůže tady pochopitelně chybět ani Bill Clinton, vyfocenej s manželkou a dcerou přímo mezi vojákama.
Další dvě haly taky nic moc, furt postrádáme ty zástupy vojáků, tolik známej pohled ze všech průvodců. Ten se nám naskytne až v hale poslední. Není to špatný, ale musíš si uvědomit, že všichni ti vojáci jsou nově slepený z x-kousků, který se našly po odkrytí; vojáci totiž byli seskupeni v jakýchsi chodbách a tyhle chodby byly nahoře překryté dřevěnými trámy, na kterých byly rohože. Tohle všechno pak bylo zasypáno hlínou. Obrovská spousta vojáků tak ještě čeká na odkrytí a následné slepení, tohle bude ještě sisyfovská práce. Bomba je, že jednak každej voják má svůj originální obličej, nic se tedy neopakuje (a soch by mělo být na 8000), a dále že celý dílo pochází ze třetího století před Kristem.
Už zpátky v Xianu: dávám si na ulici od muslimů placku s masem, paprikou a houbama, se směsí koření, která pálí jak čert i mě. Ale jestli je v Číně něco oproti Japonsku výborný, tak je to právě jídlo, jak je možný, že Japonci v tomhle ohledu tak pokulhávaj? Malý porce, nabízej vesměs jen to, co dodá moře, chuť oproti čínský kuchyni nejde srovnat…
Jdu pak sám koupit něco k jídlu a mířím do muslimský čtvrti, která začíná v podstatě hned za Drum Tower, na dohled od nás. Je to úplně jinej svět, krásný malý uličky, vůně střídá vůni, krámek vedle krámku, obrovská tržnice, kde se z 95 procent nabízí kandovaný ovoce a další pochutiny a jen zbytek tvořej cetky, byť velmi vkusný. Kupuju pár věcí, neustále musím smlouvat a moc mě to pak už nebaví. Ale daří se mi sehnat pro Veroniku speciální termosku na čaj (nahoře má sítko), bez který žádnej Číňan neudělá ani krok a kterou si můžeš dolejvat horkou vodu, která je k mání všude, i ve vlaku.
Prodejci na chodníku před hostelem se mění podle hodin: celej den tady postávaj prodejci zdobeně vykrajovanýho ananasu a babky s plánkama města. Večer se pak nabízí kouzelný propojovací obruče, ale jen tak hodinu a po nich přicházej na řadu nože a mečíky všech možnejch druhů. Za rohem se zase prodávaj před KFC štěňata.
Večer píšu v hostelu mail rodičům (pár slov o tom, že je všechno v pořádku) a přátelům (delší a velmi kritickej mail o Číně a jejích nevychovanejch obyvatelích). Popíjím u toho lahváč a místní štěně vzezřením malýho medvíděte mi chňape po tkaničkách, jemně ho pod stolem odstrkuju, ale zavěšuje se mi pak za nohavici špinavejch manšestráků, slyším, jak se mi trhaj a říkám štěněti "koukej toho nechat". Pak zkouším, co net dovolí: úvodní stránka BBC se mi otvírá. OK, dávám do Googlu web Amnesty International a… pochopitelně nic, stránka je zablokovaná.
FOTOGALERIE >>> klikni SEM
(pokr.)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 noataka noataka | 21. dubna 2007 v 17:11 | Reagovat

muslimská čtvrť v xianu se nám taky moc líbila - ale už je to, ježišmajra, deset let zpátky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama