7.-26.3. – severní Čína s baťohem, část V

5. dubna 2007 v 14:42 | Vojta |  Čína
(pokr.)
16-čtvrtek
S čínským zájezdem do Šaolinu, nedoporučuju, ale tak úplně za to nemůžeme, fakt jsme si mysleli, že sedáme do normálního busu a zájezd se z toho vyklubal až cestou, kdy už nebylo úniku. Cesta klasická, tedy značně dlouhá (nějakejch 100 km čili přes dvě hodiny) a plná překvapení. Před Šaolinem začíná průvodkyně (zase ani slovo anglicky) vybírat 160 juanů na osobu, ukazuje se, že je to vstup na šest památek, ale co dá práce tohle zjistit.
Hned po první památce, jakýsi klášter s 4500 let starým (dost pochybuju) tisem, je na programu neplacený oběd, který vynecháváme a celý ho prosedíme na sluníčku venku před hospodou. Pomalu se dostáváme do Šaolinu, Mekky všech vyznavačů Kung Fu. Je to komplex v horách, kde by se měly potkávat nějak ideálně přírodní síly, čili poloha zde rozhodně není nahodilá. Areál je taková turistická fabrika, zájezd střídá zájezd a všechno se tady tomu zdá být podřízeno; hned za parkovištěm je plac s obchody se suvenýry, zase tady otravujou prodejci a nabízeči všeho a uvnitř areálu nás veze k nejvzdálenějšímu místu elektrickej minibus.
Tam vystupujeme a velmi rychlým krokem nás ženou do Pagoda Forrest, kvůli kterýmu jsme sem hlavně jeli. Je to hřbitov, kde jednotlivé hroby představují pagody různé výšky, tvaru a výzdoby a v každé pagodě by měl být popel zemřelých mnichů, velikost pagody pak odráží jejich zásluhy. Mezi pagodama rostou jehličnany a celý to působí hezky, pochopitelně nebejt tu těch lidí. Odtrháváme se od naší skupiny a couráme se sami, pak nás ale nachází průvodkyně a směruje nás zase zpátky na elektrobus.
Jedeme kousek dál, přímo do Šaolinského kláštera, ale po Japonsku jsme všemi kláštery už přesyceni, čili náš dojem tohodle slavnýho místa by se dal shrnout do stručnýho "hm, dobrý." A zase nás tlačej dál, na pořadu je vystoupení žáků zdejší školy Kung Fu. V kruhové hale se tísní snad tisíc lidí, pak zhasínaj světla a šou začíná. No, beru bojová umění s nadhledem, ale propíchnutí skla jehlou mě dostalo. Ukazujou nám před vlastní akcí skleněnou tabulku, jehlu i nafouklej balónek a vše se zdá být doopravdy. Dva pomocníci drží svisle tabulku, hned za tabulkou drží další balónek, žák bere do pravačky jehlu, chvilku se soustředí, pak bleskurychlá rána, balónek praská, žák se uklání, odchází a pomocníci ukazují dokola haly sklo, ve kterým je asi centimetrová díra.
Na placu před klášterem cvičej stovky žáků jen tak bez ničeho, s tyčema i nunčakama, a na sobě maj červený soupravy. Obvykle se z nich pak rekrutují mistři Kung Fu, učitelé tělocviku, policajti nebo členové bezpečnostních složek, píše se v materiálu.
Je čas odjezdu, ale pochopitelně se nic neděje, motor je vypnutej. V busu se změnilo složení, v zadu už čeká mladej voják a holka s malým dítětem (pochopitelně s holym zadkem). Voják nám říká "hello", my na oplátku "níhao" a on ze sebe ještě dostane "nice to meet you", i když mu to nerozumíme hned napoprvý. Dítěti se pak asi chce čůrat, ale místo aby ho vzali ven k pangejtu, voják jde k řidičovi a odtud přináší odpadkovej koš, to je fakt nepravda. Nad ním pak dítě držej a aby ho přinutili k čurání, hvízdaj na něj. Marně, nějak se to zaseklo.
Sedíme už třičtvrtě hodiny a mně rupaj nervy, vybíhám ven přes silnici, kde stojí průvodkyně s nějakým chlápkem a česky jim dost sprostě nadávám, oni se nejspíš omlouvaj, někam telefonujou, pak přijíždí jinej bus, ze kterýho k nám někdo přestupuje a můžeme teda už konečně vyrazit zpátky do Luoyangu.
Hostel má satelit i díváme se večer na vysílání pakistánský a indický televize, nevíme, co si vybrat dřív, Indové maj zrovna teleshopping na amulet Draškavač, nemoci a neštěstí zažene, peníze a úspěch se dostaví. Pakistánci maj zase výborný klipy, úplná galerie cudnosti, byť je jasný, o co tam asi tak jde. Pak ale následuje klip, ve kterym hrajou děti a to už je síla, některý maj vojenský hadry, mířej si pistolema na hlavu a tak, moc by mě zajímalo, o čem tam tak můžou zpívat. Naštěstí to následně odlehčí vystoupení nějakejch mladejch tanečnic-amatérek, kdy úplně zcestně a celou dobu takřka bez hnutí stojí na straně pódia asi dvoumetrovej habán v masce Mickey Mouse.
17-pátek
Volíme mezi výletem ke Žlutý řece a jeskyněma Longmen, nakonec se rozhodujeme pro Žlutou řeku, protože je to pojem a jeskyně se sochama už jsme viděli v Datongu, tyhle by měli bejt podobný.
Na autobusovým nádraží zase čelíme přesile naháněčů, ale jsme už zvyklí, takže jim čelíme s rozvahou. Tři chlápci nám nabízej lístek k řece za 60 juanů, za jednoho. Rovnou se jim smějeme, relace už tady trochu známe. Ihned jdou na polovic, ale necháme se dovést k busu a když vidíme, že v něm sedí jen jedna pani a odjezd je tudíž v nedohlednu, říkáme, že tímhle nepojedem. Zdá se, že nám nerozuměj, ale pak se najednou nahrne do autobusu dalších deset lidí včetně průvodčí, která ze vzdálenosti tří metrů sleduje, jak chlápci kupčej se státníma lístkama. Furt se s nima přetahujeme a průvodčí to pak nevydrží a vede nás dovnitř budovy autobusovýho nádraží, kde je normální pokladna. Tady instruuje pani za přepážkou a dohlíží na akci, výsledná cena za oba je nyní 18 juanů.
Řidič jede jak šílenec venkovem, troubí na kohokoliv a po hodině sjíždí neměnnou rychlostí dolů k řece, kde je pak konečná. Jsme z toho trochu perplex, protože jsme čekali soutěsky a namísto toho se ocitáme pod zánovní přehradou, kde je umělej park a plno artefaktů typu tři železný pochromovaný tyče se zaklíněným šutrem, obrovská tužka, obrovská šuplera obepínající šroub atd. Taky k nám hned přibíhá mladá holka, která překotně říká "lístek dovnitř stojí 40 juanů, ale tihle pánové," ukazuje za sebe, kde stojej tři pochybný individua, "vám ho seženou za polovic." Nechápeme to, jak je možný, že se tady se vším tak šmelí? A zase metr od oficiální pokladny, takže na ten výstup koukaj i uniformovaný výběrčí.
Abych to shrnul, sice jsme tu fakt byli správně, teda podle průvodce, ale k přírodním scenériím je asi potřeba jet ještě notnej kus dál po přehradě proti proudu. Takhle mimo sezónu je to tu mrtvý, lezeme jen na hráz, což je při těch obrovskejch rozměrech docela výkon, a pak se procházíme kolem. Odměnou nám je klid a absolutní ticho, který jen občas narušuje pípání ptactva, a který jsme naposledy zažili před třemi měsíci na japonským ostrově Shodo-Shima.
Na večeři u Mr. Lee před nádražím: názorná ukázka úsměvného střetu odlišnejch kultur (asi), po zkušenosti z jiných jídelen se snažíme postupovat maximálně vstřícně, čili já zabodávám prst do lístku na jídlo A, společně s obsluhou ho opakujeme a ukazuju přitom prstem číslo jedna. To samý pak dělá Veronika ohledně jídla B a řeklo by se, že vše je jasný. Obsluha pak ale přesto přibíhá a ptá se, kolikrát jsme který jídlo chtěli, pivo už si nepamatuje vůbec.
Perný chvilky zažíváme i na recepci hostelu, kde se zrovna střídá směna, rádi bysme z nich dostali, jakej bus jede na letiště. Teda my to víme, ale chceme si to ověřit, představa, že zůstaneme nějakym nedopatřením v Luoyangu, je odporná. Pomalejší recepční neví a ta druhá povídá, že teď ještě nic nejezdí, ale do dvou měsíců prej má bejt zřízená linka. No, linka tu jezdí už teď, je ale možný, že o víkendu třeba ne, takže to asi zejtra vypadá na tágo, další nevyzkoušenej prostředek.
18-sobota
Cestou k nádraží fotím sex-shopy v naší ulici, z toho jsem byl celkem paf, když jsme přijeli, hned za rohem nádraží mě v naší ulici zarazilo něco zvláštního a ejhle, hned tři krámky vedle sebe, místnosti čtyři krát čtyři metry bez přední části, čili potřeby pro pány, potřeby pro dámy a cigára hned křičící do ulice. Snídající prodavačce se nelíbí, že fotim a něco na mě pokřikuje.
Službu nám vehementně nabízí první taxikář na štaflu, ale není schopnej říct za kolik jede na letiště, takže jdem rovnou ke druhýmu a zkoušíme na něj 30 juanů. "Čtyřicet," křičí jinej naproti, ale to už je kolem nás asi desetičlennej hlouček a všichni čuměj, jak to dopadne. Náš vyhlídnutej taxikář je sympatičtější a chce 35 a na to kejve křikloun naproti. "Hele, ten jede za 35," domlouvám našemu, "tak s náma jeď ty za 30." Směje se a říká že jo.
V autě je čisto, žádnej smrad, taxikář cestou nekouří (!), ale pár hlučných odplivnutí cestou si stejně neodpustí. Do beden nám pouští čínskej pop, kterej postupně zesiluje. Pak odbočuje z hlavní do slepý odbočky, na jejímž konci je v polích zdejší letiště. Super, jsme na letišti, odkud se za chvíli přesuneme nějakejch 700 km na sever do Pekingu, krůček blíž k civilizaci, odkud se v pondělí přesuneme 2000 km na východ do naprostý civilizace, hurá, už se do Japonska fakt těšíme.
Je jarní den, na letišti, kde maj osm akcí za den chcíp pes a tu a tam sem nehlučně přijede černá limuzína se šoférem, kterej si čekání na šéfa krátí leštěním auta. Jsme už odbavený, zevlujeme na prázdnym parkovišti před halou, hraju si v dlani s relaxačníma koulema zakoupenejma v Xianu a dopíjim placatici. Pak nastupujeme, letadlo je naprosto na úrovni včetně jídla, ale zdá se, že pilot neustále přidává plyn a zase ubírá, stoupá a klesá, nevím, tohle vypadá na bejvalýho vojenskýho pilota.
Peking. Teprv teď, s odstupem těch dní a po procestování delšího kusu Číny, je jasný, jak zkreslující pohled na Čínu dá někomu "izolovanej" několikadenní zájezd do Pekingu (s výletem na Velkou zeď), Peking se se zbytkem Číny fakt nedá srovnat. Jsme tu už jako doma, jdeme se ubytovat do hostelu k nádraží, Veronika si kupuje zájezd k Velký zdi (ta se holt vidět musí) a metrem pak jedeme k Bell a Drum Tower, kolem kterejch je ukázkovej hutong, krásnej. Hutong to sice ukázkovej je, ale za cenu, že tu všude pokřikujou rikšouni, kterejch je tu nepočítaně (a který tu popíjej lahváče), že je tu plno spíš butiků než krámků a že je to tu dost oblezlý turistama, který normálně o hutong nezakopnou; takhle sem např. přijel zájezd v klimatizovanym mikrobusu, na náměstí mezi věžema se zastavil, bylo vidět, jak průvodce lidem uvnitř něco vysvětluje, ale dveře busu se ani neotevřely.
19-neděle
Veronika jede ráno na Velkou zeď a já vyrážím za hutongama, pořád mě bavěj a vzhledem k poslednímu dni v Číně mám pocit, že je nemám pořádně zdokumentovaný, prostě mě popadá takovej ten předodjezdovej fotografickej mamon. Napadá mě, že by si někdo měl dát tu práci a všechny hutongy projít, nafotit a zdokumentovat, ideální pro nějakýho romantika, kterej si na to sežene nějakej grant. Jasně, určitě už to někdo udělal. Ono je to těžký, nějaký hutongy sice jsou chráněný, ale tlak developerský lobby je asi nelítostnej a kolik hutongů tady tak zbyde pro další generace…
Kromě hutongů mám v plánu zajít k holiči a koupit si nový kalhoty, protože ve starejch bych se už mezi Japoncema musel cestou z letiště stydět. Oficínu nacházím rychle, dveře mi otvírají čtyři učedníci, tři holky a kluk a pak už to jde jak na drátkách, domlouvám cenu (45 korun) kluk mě vede k boxu, do kterýho si zamykám hadry, pak mi meje hlavu a předává elegantnímu kadeřníkovi, se kterým se mlčky domlouvám na dýlce vlasů. Stříhá poctivě nůžkama, stříhá rychle a dobře a za chvíli mě předává opět do péče pomocníka, kterej mi meje hlavu podruhý a pak si mě bere zpátky do parády kadeřník, kterej účes dolaďuje. Platím, kadeřník mě nesměle zdraví, pomocníci se málem klaní a můžu jít koupit kalhoty. Trefuju se hned, Čínani maj přece jenom větší rozměry konfekce (v Japonsku je mi malá i XXL-velikost).
Tak trochu z nostalgie jdu pěšky od Drum Tower až na kopec naproti Zakázanýmu městu a tady si ještě naposledy užívám ten krásnej pohled, davy mi už ani nevaděj. Pak jdu na metro k Tiananmenu a metrem do hostelu. Veronika přijíždí večer ze Zdi a má za sebou i exkurzi továrny na hedvábí a vypráví nepěknou story o shlédnutí vaření housenek bource zaživa (kvůli svlečení hedvábného kokonu).
20-pondělí
Vstáváme v pět, protože letadlo letí v devět a není jasný, jak dlouho bude trvat odbavení a jestli jezdí už takhle brzo ráno bus na letiště. Tímhle šíleným ranním vstáváním se tak trochu zpětně mstíme všem, který nám činili spaní díky naprostý neohleduplnosti méně snesitelným (a že jsme si teda cestou po hostelech a hotelech užili).
Nicméně autobus fakt jede a je docela narvanej. Na letišti je binec, takže jsme rádi, že máme rezervu. Vyplňujeme všechny možný kartičky a prohlášení; nic nevyvážíme, nejsme nemocný, nemáme s sebou tisíce juanů, mělo by to bejt jednoduchý, ale není, u odbavovací přepážky NWA si nás čínská "security" odvádí stranou ke čtyřem poskokům, který se nám hrabou ve velkým batohu, testujou ho papírkem na drogy a bez rukavic nám projížděj i toaletní věci. Security se snaží bejt příjemná (my ne) a ptá se nás na takový kraviny, jako třeba co jsme dělali v Číně, jak to, že máme jeden baťoh, když jsme dva, kde jsme spali atd. atd.
Pak nám dává konečně pokoj, velkej baťoh mizí na pásu a před osobní prohlídkou snídáme, na zemi, protože tady v meziprostoru není jediná lavička. U prohlídky osobních věcí chtěj vidět už snad po čtvrtý boarding pass a začínaj nás tím dost vytáčet, ale to netušíme, že si nás podaj pořádně ještě jednou. V bezcelní zóně kupujeme nějakej alkohol, protože není kde vyměnit zpátky čínský prachy a pak se konečně téměř naloďujeme. Jenže ouha, před vlezem do chobotu k letadlu si nás vytahuje zástupkyně NWA a předává nás čínskejm poskokům a ti nám zase dělaj šťáru, tentokrát projížděj malej baťoh, zase ho testujou na drogy, hrabou se v něm a kladou nesmyslný dotazy (viz ti první). Veronika se naštvaně ptá zástupkyně jestli je taková péče normální, ta pochopitelně s úsměvem říká že ano a pak nám přeje pěknej let, zatímco my naštvaně mlčíme.
Zpátky v Tokiu a je to šok, moc příjemnej; je tu jaro, je tu čisto, šeď se změnila v barvy, lidi jsou tu čisťounký (teda kromě nás) a příjemný, takže ty dvě hodiny vlakem z letiště domů vůbec nevaděj, připadáme si tu jak doma.
FOTOGALERIE >>> klikni SEM
(Konec)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 serafX serafX | Web | 31. srpna 2008 v 8:45 | Reagovat

Zajímavý výlet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama