Sumo

28. května 2007 v 11:17 | Vojta
Zpětně vzato, návštěva turnaje sumo byla parádním zážitkem, jen máloco na nás tady dýchlo tak zvláštní atmosférou. Hned na úvod ale musím dodat, že jsme se o to ale dost snažili, čili nikdo nám to nenaservíroval rovnou pod nos. Turnajů sumo je za rok šest (každý trvá 15 dnů), z nichž jen tři se konají v Tokiu, pokladna dává každý den do prodeje jen levnějších 400 lístků a platí přísné pravidlo, že jednomu člověku prodá právě (jen) jeden lístek. Nám (teda Veronice) se tohle podařilo trochu obejít a s koupí lístků přes automat (v sámošce!) nám pomohlo studijní oddělení, dokonce i dalekohled nám půjčili. >>>

První zápas začíná před devátou hodinou ranní, kdy na vrcholu desetimetrové věže (imitace dřeva) u vchodu do arény začíná kdosi nahoře tlouct do bubnu a tímto zdravit všechny příznivce suma; tou dobou jsme pochopitelně ještě byli doma - vzhledem k ukončovacímu ceremoniálu v šest večer by to znamenalo strávit v sumo-aréně devět hodin, což by snad ani nešlo. Filozofie denního turnaje je taková, že začínají (jak jinak) ti hierarchicky nejníže postavení: ochozy haly tou dobou zejí prázdnotou, protože nikdo se neobtěžuje přivstat si na začátečníky. Hlavní sudí stojí přímo v kruhu se zápasníky, je slavnostně oblečený v samurajském kimonu z 12. století a sekunduje mu pět sudích pomocných. Tohle je stejné jako při zápasu borců z vyšší ligy, ale hlavní sudí je nyní (na rozdíl od svých kolegů odpoledne) bosý a pochopitelně nemá tak honosné kimono. Důležitá je také poznámka, že hlavní sudí bezprostředně před zápasem vyvolávají speciálně vycvičeným vysokým hlasem jména zápasníků. To ale až po tom, co "zpěvák" s vějířem zazpívá v ringu zhruba půlminutovou zvláštní melodii (o tomhle rituálu jsme nezjistili bohužel nic).
Ring je 60 cm vysoký čtverec ze zvláštního druhu udusané hlíny o straně zhruba 5.5 m, nahoře překrytý slabou vrstvou písku. Uprostřed je kolo o průměru 4,5 m z rýžových svazků, které jsou z větší části zapuštěné do země. Nad ringem visí dřevěná střecha (podobná střeše šintoistického chrámu), z jejíchž rohů jsou dolu spuštěné barevné provazy (symbolizující čtvero ročních dob). Cílem zápasu je buďto vystrčit soupeře přípustným způsobem z kola ven, nebo ho přinutit k dotknutí se země jinou částí těla, než je chodidlo; v roce 2001 asociace sumo evidovala 82 používaných technik při zápasu. Původ suma lze nalézt v náboženství: podle legendy je prapůvod japonské rasy spojen s vítězstvím boha Take-Mikazuchiho nad jeho rivalem Take-Minakatou právě v zápase sumo. Tolik legenda, ale možná odůvodňuje jeho obrovskou popularitu mezi lidmi. Každopádně jisté je, že první zápasy sumo byly rituály věnované bohům a orodování za hojnou úrodu.
Jak už jsem zmínil, brzo dopoledne je aréna poloprázdná, což je ale ideální pro někoho, kdo se chce dostat blízko k ringu a neplatit přitom horentní sumu. Prostě si sedne na prázdné drahé místo a může na něm zůstat, dokud ho někdo nevyhodí. Přesně takhle jsme to udělali i my; potom, co jsme se vybavili jídlem a pitím a cestou k hale minuli plot po straně arény, kde byly v pravidelných rozestupech pověšené barevné transparenty se jmény zápasníků, jsme se posadili deset metrů od ringu. Dvě hodiny jsme se nemohli vynadívat na ty hory masa a sádla. Seděli jsme na rudých polštářích na místech za asi 12 000 jenů (náš lístek těsně pod střechu stál třetinu), jenže posezení na zemi jenom na polštáři dvakrát pohodlný není, zkuste tak sedět déle. A jen o zlomek levnější místa dál v hledišti byla snad ještě horší: v železných ohrádkách byla místa vždy po čtyřech lidech, opět jen polštáře, ale ohrádka měla tak 80 x 80 cm, nechápu, jak tam mohli sedět několik hodin čtyři dospělí, navíc s hromadou taštiček s jídlem a pitím (tohle si samozřejmě Japonec neodpustí, vyrazit na sumo jen tak bez jídla).
Takže takhle jsme se dívali kolem sebe v hale se dvěma galeriemi pro bezmála 13 000 lidí a pak jsme se na hodinu vypadli nadýchat čerstvého vzduchu do parku naproti a pojíst na lavičce suši, což mělo tu výhodu, že jsme při cestě zpět bočním vchodem viděli právě tudy postupně přicházet zkušenější borce, kteří to měli "od pozdějc". To byli ještě krásně upravení, v barevných jukatách, neboli plátěné obdobě kimona pro letní dny a načesaní (lepší zápasníci mohou v den zápasu nosit speciální účes ve tvaru listu gingko).
Jak postupuje den kupředu, mění se i bitevní pole, kde se střetávají senioři a konečně finalisté. Před začátkem každé "vyšší ligy" dochází ke slavnostní ceremonii, kdy na ring postupně vystoupají všichni aktéři ve slavnostní hedvábné "zástěře", rozestaví se po obvodu čelem k publiku a provedou synchronně krátký rituál. Zástěru, kterou na sobě mají, dostávají ve fázi střední pokročilosti od svých sponzorů. Je barevná, bohatě vyšívaná a stojí minimálně 400 000 jenů (pochopitelně, pokud zástěra obsahuje zlato a diamanty, cena je pak astronomická). Dominují vesměs motivy oku lahodící, ale všimnuli jsme si tu a tam zástěry jednobarevné, kde bylo jen jméno sponzora, ještě ke všemu latinkou. Taková modrá zástěra s nápisem Samsung pak vypadala ve srovnání s ostatními jako chudý příbuzný.
Nacházeli jsme se tedy ve fázi zápasů seniorů a tomu odpovídala i složitost a délka všech ceremonií: hlavní sudí se střídali po každé dvojici (stejně tak jako "zpěváci") a po delších intervalech i sudí pomocní. Ti sedí po obvodu arény dole v první řadě hlediště na žíněnkách, což znamenalo, že každá výměna sudích obnášela i výměnu těchto žíněnek. Vlastnímu zápasu předcházela vždy celá série symbolických obřadů: po příchodu do ringu si zápasníci pro očistu těla a mysli vypláchli ústa vodou (podobně jako v šintoistickém chrámu z bambusové naběračky, na jejíž podání tady ovšem měli pomocníka), otřeli si obličej a tělo ručníkem a předvedli celou sérii pozdvihování rukou a nohou, dupání a tleskání (to na vypuzení zlých duchů a zastrašení protivníka). Kromě toho jsme byli svědky i rozhazování soli po ringu, což je jednak rituální očištění ringu, jednak ochrana proti poranění. Po tomhle všem zápasníci podřepli proti sobě, aby se zase zvedli, plácli se do zadku nebo břicha a jali se všechno uvedené provádět znova. Takhle to opakovali pochopitelně vícekrát a bodejť by ne, když na to mají čtyřminutový limit.
Vezmeme-li v potaz, že vlastní zápas pak obvykle probíhá v řádu sekund, může se oprávněně zdát, že tyhle přípravy jsou neúměrně dlouhé (znalci ovšem namítají, že zápasníci jen vyčkávají na ten správný moment pro úder). Ale pro uklidnění je nutné dodat následující noticku: až do roku 1928 nebyl k zahájení souboje žádný limit, teprve tehdy byl ustanoven limit 10 minut, který se časem zredukoval na dnešní čtyři minuty. No, abych byl úplně přesný, tahle čtyřminutová výsada platí jen pro borce vyšší kategorie, nováčci musí začít hned. V poslední době, kdy se sumo otevřelo i pro cizince, se do vrchních pozic dostávají právě oni, např. v současné době je šampiónem Mongol. Sledovat cizince v ringu ale bylo užitečné, dvakrát jsme viděli, jak si neasijský maník typ řecko-římský zápasník přehodil přes záda svého o mnoho těžšího japonského kolegu.
Zápasníci sumo se mohou díky zdejší popularitě sportu a s přihlédnutím k historickým souvislostem dostat až na pozici zbožňovaných (to doslova), ale nahlédneme-li více do jejich běžného života, je to vlastně tvrdá řehole: v hierarchii nejníže postavení žáci vstávají ve čtyři ráno a pro starší kolegy vykonávají veškeré práce včetně vaření a uklízení. Kdo není ženatý, stráví ve stáji veškerý čas svojí kariéry sumisty. A co nejvíc "zaujalo" třeba bulharského borce Machljanova aka Kotooshu po vstupu do stáje sumo? "Asi největším problémem pro mě bylo zvyknout si na jídlo," říká. A taky facky. "Nejvíc jsem byl překvapen, že nikdo neprotestoval, když dostal facku od trenéra nebo staršího kolegy ze stáje," tohle by prý v Bulharsku trenérovi neprošlo.
Pokud jde o jídlo, Veronika teď shodou okolností někde četla, že zápasníci údajně snědí denně mj. 20 vajec. Kvůli přibírání se praktikuje zásada najíst se, zapít to pivem a jít spát. Po vpuštění cizinců do ringu nastal Japoncům problém s přibíráním váhy (tělesnou konstitucí jsou pochopitelně trochu v nevýhodě), což mělo za následek přežírání abnormální a s tím občas spojený infarkt. To se v současné době řeší a jídelníček se teď snaží jednotlivé stáje upravovat, i když ke zdravé výživě to bude mít vždycky na hony daleko. A šílenou nadváhou trpí mimo jiné extrémně kolena, jak jinak. Bývalému šampiónovi z Havaje se po ukončení kariéry nepodařilo zhubnout a trpí nesnesitelnými bolestmi kolen. Takovými, že de facto nemůže chodit.
A co jsme v aréně ještě zažili? Dost nás šokoval závěr, kdy těsně po ukončení slavnostní ceremonie, v době, když ještě sumista stál na pódiu, začaly létat směrem k pódiu rudé podprdelníky, na kterých všichni lidi v dolní části arény do té doby spořádaně seděli. Když jsem pak doma víc analyzoval detaily fotek, všimnul jsem si, s jakou radostí to Japonci házeli a jak se u toho všichni smáli. Tohle bylo hodně sympatický, do tý doby hodně přísně vedenej turnaj dostal hned lidský rozměr. No, fakt to celý stálo za to.
FOTOGALERIE >>> klikni SEM
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jakub jakub | E-mail | 18. února 2008 v 14:06 | Reagovat

velmi velmi hnusne a špekate

2 Luckka95 Luckka95 | 15. února 2010 v 17:01 | Reagovat

a jaký rituál dělají, když jsou du důchodu?? to nevíš?

3 erous erous | 17. února 2010 v 12:23 | Reagovat

jo taky hledam ten ukol xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama