Hokkaido - díl 4

21. srpna 2007 v 16:56 | Vojta |  Cesty po Japonsku
(pokr.)
Akan
Tenhle hostel, šest km vzdálený od údajně nejhezčího japonského jezera Mashu, je konečně klidný a naprosto komfortní: provozuje ho už 35 let otec se synem, syn mluví dobře anglicky a hlavně poradí, dá mapku a vyzvedne vás autem zadarmo na nádraží (a je jedno, jestli jste zrovna přijeli, nebo odjíždíte, nebo se jen potřebuje dostat z výletu od vlaku zpět do hostelu). >>>

Jezero Mashu navštěvujeme dvakrát. Poprvý sami hned po příjezdu: jdeme, po silnici jak exoti (protože tu prostě nejsou žádný turistický cesty) a nahoře, úplně zpocený vyčkáváme na pickup, protože to zase vypadá na déšť a kluk z hostelu sem stejně jede pro tři Francouze. Ty pak společně hledáme a nacházíme je; modeláři v černejch propocenejch džínách a martenskách, s mnohočetným piercingem, tu působěj jak zjevení. Doráží mě jeden, když mi už v dodávce říká "a odkial ste?" "Ty mluvíš česky?" divím se a on říká pak, že byl v Bratislavě na univerzitě.
Podruhý, už s mnohem lepším nebem, navštěvujeme jezero s "cestovkou", jedeme kus cesty s okružním busem. Což je sranda, protože i v tomhle busu je samozřejmě průvodkyně, která neustále něco vysvětluje. A pozor, i zpívá! Zatímco bus jede po serpentinách dolů, průvodkyně zpívá píseň o krásném jezeru Mashu. Dovedete si představit něco takovýho u nás?
Večer se ukazuje mírný kaz na hostelu: leží totiž mezi kravskými farmami (nakonec na možnost dne stráveného mezi kravičkama odkazuje i letáček hostelu), což je dílem poetické, dílem nepraktické - večer začíná útočit všechen hmyz a že ho tady je; na několika místech hostelu kvůli tomu zapálili doutnající spirály. A naše strana je západní, střecha a bok stavby plechovej, takže na pokoji je teď odhadem tak 32. Nejsme sami, kdo má dveře i v noci otevřené na chodbu.
Další den si přímo od hostelu půjčujeme kola (o poznání sympatičtější sazba než v Kushiru) a vyrážíme k "pekelné hoře" Iozan. Cestou podél silnice obdivujeme rozlehlé pastviny s panoramaty hor v několika vrstvách (tady se ty krávy teda maj, pasou se tu dohromady i s poníkama, prostě idyla). Některé farmy jsou zaniklé (následek ekonomické krize v 90. letech?), jiné zřejmě prosperující a výstavní (jedna má i něco jako karaoke-jurtu a golfovej trávník vedle). A na asfaltu je hmyz sraženej autama, cikády, motýli, můry, všechno. Obdivuju největšího zdejšího motýla, o kterým jsem si dřív myslel, že je to menší pták, má dvojitý křídla a na těch vrchních dokonce i náznak několika peříček, ach ta příroda…
Iozan je spíš pekelný údolí než hora, na asi dvaceti místech jsou opět fumaroly, ale tady skutečně výstavní, velké a jedovatě žluté. A jak z fumarol kouří síra, tak ustupuje vegetace na okolních kopcích, která je po větru od fumarol. Je to podobný jako mizící vegetace v závislosti na měnící se nadmořský výšce. U svahu prodává dědek s babkou vejce uvařená v sirné páře, "tamago! tamago!" neboli "vejce!" pokřikují oba a babka přitom odhaluje tři přední zlaté zuby. Od Iozanu se ještě vydáváme mezi klikatící se kosodřevinou k lázním Kawayu, zase úplně sami, Japonci přijedou jen na óbrparkoviště ke kopci, za kterým se vyfotěj s kopcem, v supermarketu se suvenýrama nakoupěj cetky (mj. k dostání vycpanej medvěd za 1.5 mil. jenů s prackama obalenejma bublinkovým igelitem, zatímco veverka vyjde na pouhých 40 tisíc jenů) a zase páděj v autech pryč, takhle to tady chodí.
Projíždíme smíšeným lesem, kde je hluk od cikád skoro nesnesitelný, podobá se syčení stovek papiňáků. A v lázních Kawayu je nožní onsen, kde se zastavujou kolemjdoucí (a my), aby udělali radost unavenejm nohám. Vepředu, kde nikdo nesedí, vyvěrá bublající pramen a teplota tam jde už do extrému. Ovšem nožní onsen najdete i na několika zastávkách JR v okolí. Na hlavní třídě stožáry elektrickýho vedení imitujou kmen břízy, dokonce z těch stožárů vedou i jakoby uříznutý pahýly, to snad není možný, ale tohle už jsme koneckonců viděli i jinde.
A dostáváme se k dalšímu jezeru, Kussharo se jmenuje a jak bylo Mashu panenský, tohle je zdejší Mácháč, kolem břehů jsou stany a na břehu všichni uplácávaj hrady z písků, bavěj se tím děti i dospělí. O kus dál je poloostrov, který se dá obejít a vidíme pak seshora suchou nohou nepřístupnou "pláž", kde vyvěrají teplé sirné prameny (ze skály nad nimi se i kouří), čili tohle místo je ideální pro vodní skútraře, kteří sem přijedou, zaparkujou skútr a jak jsou nabalený v neoprénu a plovacích vestách, seděj u horkýho pramenu v těch na sluníčku možná 40 stupních, fotěj se, daj si pak plechovku piva, cigáro a zase jedou k břehu, to je fakt ulítlý.
Už na břehu: mladá dvojice se připravuje na plavbu; kanoe už jen vyjet, oba mají plovací vesty (ale to tady nosí každej a navíc se tu skoro nikdo nekoupe, že by samí neplavci?) a teď nabalili do plovací vesty retrívra, je to možný? Pak ho ještě před plavbou "venčej" - nechávaj ho plavat, ale ve vestě mu to chudákovi moc nejde a navíc ho držej na provazu, to je fakt neuvěřitelný…
Na břehu je taky extrémně horký nožní onsen, tak horký, že v něm vydržím jednou nohou po kotník maximálně tři sekundy. Přichází malá tlustá holčička, osměluje se a pak se tam noří celá a setrvá v tom snad pět minut a ještě na mě dělá "véčko", když si jí fotím. Ale zřejmě se to bere jako určitý hrdinství, protože z převlíkárny se právě vyřítil nahý Japonec, v běhu se zakrývá bílým malým ručníkem, předává kámošovi foťák a pak se se sténáním noří do onsenu, na hlavu si jako nezbytnou rekvizitu dává složený bílý ručníček a kolega ho tedy může zvěčnit. Japonec pak jak o závod vybíhá z vody, dělá "hůůůééé…" a zase mizí v převlíkárně.
Naproti si sedá Japonka se zahalenou tváří a říká nám dobrou angličtinou, že nesnáší opálení. Tohle je prý v historii první den, kdy se v jinak chladném jezeře dá koupat, proto ten cvrkot okolo. Nikdo skoro neplave, ale rodiny maj kolem neuvěřitelnejch krámů: stany, sedací soupravy, lodě, síťky a krabice na chytání hmyzu a rybiček, karimatky, ručníky, pistole na vodu, termosky a sety na jídlo…
Večer v hostelu v lázních: vchází nějakej dědek a očistu před vlezem do lázní provádí ve stoje u sprchy tak, že si napustí umyvadlo vody, který si pak vchrstne mezi nohy a pak se hned sápe do "bazénku". Na vysvětlenou: všichni Japonci si dávaj extrémně záležet na očistě před vlezem do společné vody. V průměru tak dvacet minut sedí na stoličce před sprchou a pečlivě se drhnou, Evropan už je tou dobou dávno zpátky a osušenej. Čili lajdácky provedená očista před vlezem se bere jako něco naprosto nepřístojného a jsou v Japonsku lázně, kde maj cizinci kvůli naznačenému faux pas zakázán vstup.
A ještě poslední noticka, o "suvenýru" zvaném Marimo: jedná se o zelenou algae-řasu vyskytující se ve světě jen na čtyřech místech, jedním z nich je právě tahle oblast Hokkaida. Řasu proud v jezeru vytvaruje do tvaru koule (ta ročně přibere asi 5 mm v průměru) a takto se pak prodává jako suvenýr v malých nádobkách. Je to, zdá se, velký hit a tomu odpovídá i cena; řasa velikosti pingpongového míčku stojí 5000 jenů (čili zhruba tisícovku).
FOTOGALERIE >>> klikni ZDE
(pokr.)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama